Hürtgenský les - průběh bojů

___________________________________________________________________________________________________

BOJOVÁ CESTA "KRVAVÉHO VĚDRA"

(převzato z http://www.fronta.cz/krvave-vedro-v-hurtgenskom-lese)

28. pěší divize byla založena ve měste Keystone a byla – a stále to je – nejstarší divize americké armády. Ve znaku má obrázek červeného klenáku (svorníku), kamene, který uložen v ose stavebního oblouku, drží díky svému tvaru celý oblouk ( angl. keystone). Emblém kamene má v grafickém vyjádření tvar vědra a u divize byl navíc vyveden v červené barvě, proto divize získala přezdívku „Bloody Bucket“ – Krvavé vědro. V době bojů o Hürtgenský les velel divizi brigádní generál Norman D. Cota. Divize se skládala většinou z veteránů z Normandie a byla na plných stavech.

Plánovači určili, že divize povede útok v oblasti Rötgen, kde se podle zpravodajské služby nacházely pouze malé skupiny z německé 275. pěší divize, které byly špatně vyzbrojené a nebyly schopné bránit danou oblast delší dobu. Očekávalo se, že odpor bude slabý, území by mělo být obsazeno bez větších problémů.

2. listopadu 1944 nařídil velitel V. sboru generálporučík Gerow všeobecný útok, kterého se zúčastní všechny tři pluky 28. divize. 

Každý z pluků dostal za úkol obsadit část území v Rötgene: 

  • 109. pluk - útok severně od města Germeter. 
  • 110. pluk - vyčistit jihovýchodní prostor od téhož města. 
  • 112. pluk - hlavní útok, vyčistit oblast jižně od města Vossenack a později obsadit město Schmidt, které se nacházelo jižně od Vossenacku. 

Po splnění těchto úkolů měl V. sbor pokračovat v postupu ke hrázím řeky Roer (Rur). Muži začali plnit jednu z jejich nejobtížnějších operací celé války. 

2. prapor ze 112. pluku obklíčil Vossenack a eliminoval hrstku německých obránců. 1. prapor, jehož úlohou bylo obsadit Kommerscheidt, se v lese jižně od Vossenacku dostal do přesné palby z ručních zbraní a musel zastavit svůj postup. 109. pluk splnil většinu svých úkolů. 110. pluk dopadl nejhůře a díky tvrdému odporu až do 6. listopadu nepostoupil ani o jeden metr od místa svého odchodu. 

3. listopadu se podplukovník Carl L. Peterson, velitel 112. pluku, rozhodl obnovit útok. 3. prapor 112. pluku se měl přesunout přes dobytý Vossenack, aby tak obešel německý odpor, se kterým se den předtím střetl 1. prapor. 1. prapor se měl ihned nato stáhnout a připojit se ke 3. praporu. Útočící pěchotu měly podporovat tanky ze 707. tankového praporu. 

Oba prapory prošly přes řeku Kall bez jakéhokoliv odporu. 707. tankový prapor musel zůstat ve Vossenacku, protože cesta přes Kall byla pro tanky absolutně neprůjezdná. Pěchota zůstala bez tankové podpory a opět se musela spoléhat sama na sebe. 3. prapor obsadil město Schmidt. Při útoku byly zaznamenány pouze malé ztráty. 1. prapor obsadil Kommerscheidt bez větších problémů. 

Po americkém dobytí Schmidtu už ale dokázali Němci zareagovat. Na velitelství polního maršála Modela štábní důstojníci začali rozebírat situaci a odhadovat další místo amerického útoku v oblasti Hürtgen - Schmidt. Model se rozhodl přejít do protiútoku. Německá 116. tanková divize, která byla právě přezbrojená, dostala rozkaz zaútočit. Mezitím 110. pluk 28. divize nedokázal splnit žádný ze svých úkolů a 112. vybudoval ve městech Schimdt a Vossenack obranné pozice. 

4. listopadu začal německý protiútok. 1055. pluk z 89. pěší divize, podporovaný tanky ze 116. divize, měl za úkol zaútočit na Američany, kteří se nacházeli za řekou Kall, čímž by je zcela izoloval od ostatních americkým jednotek v dané oblasti. Potom se měl obrátit a znovu dobýt Vossenack. Německá pěchota podporovaná tanky měla takovou převahu, že se americká obrana v Schmidte zhroutila během několika minut a příslušníci 3. praporu, kterým se podařilo německý útok přežít, se okamžitě stáhli do Kommerscheidtu. Němci začali ihned po dobytí města připravovat útok na Kommerscheidt. Útoku se měl zúčastnit 1. a 3. prapor 1055. pluku, které by i nadále podporovaly tanky ze 116. divize. 

Těsně před útokem se do Kommerscheidtu dostavila tanková četa poručíka Fleiga z roty A, 707. tankového praporu. Třem tankům typu Sherman se za sedm hodin přece jen podařilo zdolat cestu přes Kall. Žádnému jinému tanku z roty A se však už projít nepodařilo. Američtí ženisté se sice snažili cestu opravit, ale v rozbahněném terénu, bez možnosti použít těžkou techniku, trvaly práce neúměrně dlouho. Německé tanky a pěchota tak nepřetržitě postupovaly na Kommerscheidt, ale poté, co dosáhly města, byly přece jen odraženy, zejména díky Fleigovým tankům, kterým se podařilo vyřadit čtyři německé tanky typu Panther.

Za pár minut však následoval další útok. K americkým obráncům se připojilo několik stíhacích letadel P-47 a spolu s Fleigovou četou a několika vojáky, kteří byli vyzbrojeni bazukami, se jim podařilo zničit další německé tanky. 

ilustrační foto: Internet

Němci se po druhém neúspěšném útoku okamžitě stáhli do Schmidtu a do konce dne už nepodnikli žádné protiútoky. 

5. listopadu, v 07:00 podnikli Němci další protiútok na Kommerscheidt. 1055. pluk vyrazil, ale tanky ze 116. divize dostaly rozkaz později a vyrazily až v době, kdy se už 1055. pluk nacházel před městem. Německá pěchota se tak ve stejnou dobu ocitla bez tankové podpory a proto Fleigovy Shermany, které i nadále tvořily hlavní jádro americké obrany ve městě, způsobily 1055. pluku značné ztráty. A když konečně německé tanky dorazily a ztratily další Panther, spolu s pěchotou se musely stáhnout. Třetí německý útok na Kommerscheidt neuspěl. 

Němci změnily své plány a ten den už žádný frontální útok na město nepodnikli. Části 1056. pluku byly vyslány na druhou stranu řeky Kall, aby se spojily s průzkumným praporem ze 116. divize, který postupoval ze severovýchodu. Měly tak obklíčit americké obránce v Kommerscheidtu. Občas ale narazily na americké ženisty, kteří neustále pracovali na opravě cesty přes Kall a jejich postup se zpomalil. Obě strany pak pouze podnikaly průzkumné akce a přesouvaly raněné z bojiště. 

6. listopadu nařídil generál Cota přesun 3. praporu ze 110. pluku do prostoru 112. pluku. Prapor měl posílit 112. pluk při útoku na znovudobytí města Schmidt. Po dobu přesunu byl spojený s 839. praporem tankových stíhačů, který překročil cestu přes Kall, která byla konečně opravena. Tato smíšená jednotka dostala jméno Ripple, podle velitele 839. praporu. 

Němci mezitím podnikli další útok. 60. pluk tankových granátníků zaútočil, tentokrát na Vossenack. Útoku předcházela těžká dělostřelecká palba (tato palba trvala téměř 2 dny). 6. listopadu, v 06:00, 2. prapor ze 112. pluku podlehl této těžké dělostřelbě, utrpěl velké ztráty a musel se stáhnout z Vossenacku. Ve městě zůstala pouze rota C ze 707. pluku a 893. prapor. Téměř úplně izolovány zůstaly 1. a 3. prapor ze 112. pluku a 3. ze 110. Generál Cota nasadil svoje poslední zálohy. Rota A a C ze 146. ženijního praporu překročila řeku Kall a měla posílit americkou obranu ve Vossenacku. Nakonec se ovšem spolu s tanky musela z města stáhnout.

Útok smíšené jednotky Ripple na Schmidt byl plánovaný na 6. listopadu, ve 12:00. 839. praporu zůstávalo pouze 7 stíhačů tanků a muži ze zdecimovaného 3. praporu 112. pluku byli následkem tvrdých bojů na pokraji svých sil. Plukovník Ripple si toho všiml a útok odvolal. Toto rozhodnutí bylo správné, protože další útok by pravděpodobně vedl k záhubě 3. praporu. 28. divize si musela přiznat porážku a začala stahovat své „zbité“ a unavené vojáky na druhou stranu řeky Kall. 

Ztráty 28. pěší divize byly ohromné.

Během měsíce stráveného v Hürtgene ztratila 5684 mužů. Nejhůře dopadl 112. pluk, který ztratil 2093 vojáků a důstojníků. Stav divize klesl téměř na jednu třetinu.

Spolu se 4. divizí, která sváděla v jiné části lesa stejně kruté boje, byla přesunutá do Arden na odpočinek a přezbrojení. Frontě v Ardenách se říkalo „fronta duchů“, protože se tu téměř nic nedělo. K divizi bylo přiděleno kolem 1000 nezkušených nováčků. Nikdo ani v nejmenším netušil, že se toto místo brzy stane dějištěm poslední německé ofenzívy na západní frontě… 

______________________________________________________________________________________________________________

Bradley a Hodges však byli stále odhodláni se Hürtgenského lesa zmocnit. 

Byla vyslána 4. pěší divize, která bojovala nepřetržitě od vylodění na Utahu. 12. pluk ze 4. pěší divize podnikl několik útoků na znovudobytí Vossenacku a Kommerscheidtu. Všechny boly odražené tankovými granátníky z 89. divize a pro Američany skončily krvavou porážkou.( Později byla německá 116. tanková divize stažená z oblasti Hürtgenu, aby byla přezbrojená a připravená na nadcházející německou ofenzívu v Ardenách.).  Mezi 7. listopadem a 3. prosincem ztratila 4. divize 7000 mužů, tedy deset z jedné roty denně. 

Poté následovala 8. pěší divize

27. listopadu obklíčila město Hürtgen a následující den jej v zuřivém boji dobyla. Vojáci obou stran se po opuštění lesa proměnili v šílenou masu, která v boji muže proti muži neznala slitování. I když bylo město dobyto, boj pokračoval dál. Do 3. prosince byla i 8. divize zcela vyčerpaná. Vojáci nebyli schopni pokračovat. Bojovali bez spánku čtyři dny, byli zmrzlí, trpěli zákopovou nohou, průjmy a únavou z boje. 

Koncem listopadu vstoupil do lesa 2. prapor Rangerů. Nejprve byl, k nelibosti vojáků, nasazen jako obyčejná pěchota, ale 6. prosince dostal za úkol dobýt kótu 400 na východním okraji lesa, která byla cílem tažení. Po předchozí dělostřelecké přípravě ji už neúspěšně dobývaly čtyři divize. Rangeři vyrazili 7. prosince krátce po půlnoci do vesnice Bergstein. Ve 3:00 už byli zakopaní na úpatí kopce. Za úsvitu zaútočili. Ti z nich, kteří byli 6. června na Pointe du Hoc tvrdili, že výšina 400 byla nepředstavitelně horší. Útočili proti palbě nejprve lezením po čtyřech (vlastně po třech, tou čtvrtou stříleli) a nakonec běželi zblízka proti kulometům. Kótu dobyli, aby celý den a celou noc potom čelili německým protiútokům. 8. prosince večer Rangery osvobodil pěší pluk a prapor protitankových děl. (Po týdnu a dvou dnech se kopce znovu zmocnili Němci. Američané jej definitivně získali až v únoru 1945.)

Tažení Hürtgenským lesem bylo u konce. 

Po skončení bitvy se ukázalo to, co mělo být velení jasné už dávno:

Z taktického hlediska byl přínos ze zisku tohoto území mizivý, protože vzhledem k neobsazení přehrad na Roeru bylo příliš riskantní rozvíjet útok dále přes Rýn. Nejprve bylo nutno tyto přehrady zničit, nebo dobýt, aby neumožňovaly zaplavení území, kterým by byl útok veden. Nálet na přehrady v Porůří sice zničil hráze Möhne a Eder již 16. 5. 1943, ale jednalo se o hráze severně od Hürtgenu. Na jih, tedy proti proudu řeky, stály v prosinci stále ještě nepoškozené přehrady (např. Schwammenauel, kterou obsadil 309. a 311. pluk 9. US pěší divize až 9. února 1945). 

Operace pod krycím názvem Plunder, Varsity a Lup, jejichž cílem bylo na frontě britské 2. armády a americké 9. armády překročit dolní tok Rýna, tak byly zahájeny až v březnu 1945.

(pokračování)

Tématicky související stránky na tomto webu: Generál James M. Gavin - Bitva, která neměla být nikdy vybojována (hodnocení Hürtgenu velitelem 82. vzdušné divize)

___________________________________________________________________________________________________

___________________________________________________________________________________________________

zveřejněno 28. listopadu 2011