Verdun 1. část
 |
Verdun |
vloženo 4. ledna 2010 pokračování
1. od Bastily k Sarajevu
28. července 1914 vyhlašuje Rakousko Uhersko Srbsku válku, která později přeroste v obrovský konflikt a vejde do dějin jako I.světová válka.
Předcházely tomu všemožné příčiny a události a vzájemná kauzalita těchto dějů je více než zřejmá. Troufnu si tvrdit, že řetěz příčin a následků se počíná 14. červencem 1789, kdy padla Bastila.
Francie si poté prošla nelehkou dobou a nelehkým vývojem revoluce, diktatury, konzulátem a císařstvím a změnila při tom nejen svou tvář, ale i tvář Evropy. A s tou změnou tváře se mění i dosavadní duch starého kontinentu. Celé toto náročné období nutně musíì mít nějaký závěr a ten napsali vítězové ve Vídni roku 1815 a my jej známe pod názvem „vídeňský kongres“. Lze říci, že ten Evropu nově státně politicky stabilizoval. A Evropa si skutečně poměrně klidně žila, zhruba tři desìtky let to trvalo.
Rok 1948 nastartoval ale neklid a šlo se z války do války. 1848/49 občanské a revoluční války takřka ve všech státech, 1853 – 1856 krymská válka, 1859 válka spojených sil Francie a Sardinie proti Rakousku, 1864 válka Pruska a Rakouska proti Dánsku, 1866 válka prusko – rakouská a italsko – rakouská, 1870/ 71 válka prusko (ale dá se říci již německo) – francouzská a 1875 – 1878 opětná protiturecká povstání a následujícì rusko – turecká válka. A v této sérii „třicetileté války 19. století“ se vídeňský státně politický systém z roku 1815 zhroutil jako domeček z karet. Forhontem Evropy se stalo Německo, jehož vznik je zřejmým úspěchem Pruska a kde Prusko je také onou hlavou, mozkem i výkonnými údy. A Německo také modifikovalo novou politickou soustavu, kterou kodifikoval berlínský kongres v roce 1978.
A zase následovaly tři desetiletí relativnìho klidu pro Evropu. Belle epoque, zlatá doba…
V roce 1908 přišly války balkánské, anexe Bosny a Hercegoviny Rakousko – Uherskem, v roce 1912 druhá válka balkánská, kdy Bulharsko, Srbsko, Řecko a Černá Hora poráží Turecko a v roce 1913 Srbsko nakrátko okupuje části Albánie. A je po klidu a v novinách té doby jsou úvahy, eseje, prognózy o možné válce na denním pořádku, ono těch důvodů proč válčit je pochopitelně ještě mnohem více, navíc v té době již existují smluvně vázáné spolky a dohody, které se nemají rády a jsou už od nátury a od zakládajících listin proti sobě. Trojspolek byl uzavřen již v roce 1879 až 1882 Německem, Rakousko – Uherskem a Itálií proti Francii a Rusku. A protože se německý císař Vilém II svou neomalenou politikou přímo zasloužil o to, že dlouholetá jednání s Ruskem ústila v nedůvěru, ruský car začal hledat oporu spíše v Anglii. V roce 1907 podepsal nakonec s Angliì společnou dohodu a je nabíledni, že z logiky věci se přidává i Francie. Dohoda s velkým D je na světě1. A tak je smrt Františka Ferdinanda D´Este v Sarajevu 28. června 1914, která přišla z rukou atentátníka Gavrila Principa, opravdu oním zapáleným doutnákem, který zapaluje Evropu. Ta ostatně ani neměla připravený hasičák, spíš všude po domě jednu hořlavou látku vedle druhé….
1 Trojspolek později Itálie opustí, toto uskupení pak je spolu s dalšími státy nazýváno Centrální mocnosti, Dohodě se původně říká Trojdohoda, to aby se pasovalo k rivalitnímu Trojspolku
2. Plány a taktiky
2. 1. Schlieffenův plán
 Helmuth von Moltke |
Polní maršál hrabě von Moltke spravoval pruský štáb 31 let, velel vojskům v Dánsku při válce o Šlesvik a Holštýn, byl strůjcem vítězství ve válce prusko rakouské a hlavně se zásadní měrou zasadil o vítězství nad největším rivalem evropského kontinentu Francií v roce 1870/71. 1.září 1870 u Sedanu připravila pruská vojska pokořující porážku francouzské takzvané alsaské armádě. Tehdy se její zbytky v čele s francouzským císařem Napoleonem III. stáhly do Sedanské pevnosti. Po pár hodinách ale Napoleon III. u vědomí beznadějné porážky vyjel i s bílou vlajkou a vzdal se pruskému králi. 83 000 mužů se 449 děly se vzdalo a Francouzi z toho mají dodnes husí kůži. |
Moltkeův plán „memorandum č. 18“, který byl tehdy použit proti západnímu nepříteli ve zmiňované válce, platil do roku 1891. Tehdy tehdejší náčelník pruského, a vlastně už německého generálního štábu, polní maršál von Schlieffen vypracoval novou koncepci, jak se rychle vypořádat s Francií. A tak, zatím co se Francouzi věnovali výstavbě a posilování obrany verdunské oblasti, která na první pohled je jediným možným směrem německého úderu, Schlieffen přemýšlel jinak. Klíčem k úspěchu byl podle něho strategický obchvat francouzské armády buď po jejím levém, nebo pravém křídle. Ale obejít pravé francouzské křídlo znamenalo jít přes hornaté Švýcary a francouzskou Juru a to by byl hazard. Levé křídlo se pak naskýtalo mezi Verdunem a Belgií.
Nevím, jestli Schlieffen přemýšlel, že s Belgií válčit nechce a že zkoumal možnosti nezasáhnout a nevstoupit na její území, každopádně z vojenského hlediska by boje v tomto úzkém koridoru byly rovněž hazardem, francouzské síly by v zádech měly verdunský pevnostní systém, ze kterého mohly čerpat posily a mít v něm skvělé zázemí. Schlieffen tedy volí sice zdlouhavý, ale jedině možný postup - přes Belgii.
|
V roce 1906 Schlieffen odstupuje a na jeho místo usedá „mladý Moltke“, synovec polního maršála a ten ještě Schlieffenův plán upravuje, ale v zásadě zůstává myšlenka útoku proti Francii stejná. Základní ideou je obchvat levého křídla francouzské armády, který začne překročením řeky Meusy, a dále budou postupovat německé armády střední částí Belgie. Levé křídlo německé armády, poměrně slabé, se opře o systém pevností Mety – Diedenhofen a Štrasburk – Mutzig a bude čelit předpokládanému francouzskému útoku (vycházelo se z tehdejších plánů francouzského generálního štábu). A zatím co toto slabší levé křídlo bude zadržovat hlavní francouzský nápor, popř. i částečně bude ustupovat, severní křídlo se obchvatem stočí k Paříži, popř. ji i obejde od jihu a začne svírat Francouze od západu. |
 Alfred von Schlieffen |
Byla to taková gigantická vrata, kdy na pravém čepu francouzská vojska útočí a stáčejí se do kapsy na hranicích s Německem, zatímco obrovská veřej pravého německého mohutného křídla se stáčí od severu přes západ k jihu a začíná se zavírat opět k východu k hranicím Německa.
Konkrétně ono pravé křídlo mělo postupovat takto:
• severní skupina armád dosáhne linie Brusel – Namur
• střední skupina armád dosahuje linie Namur – Mezières
• jižní skupina armád pak útočí na linii Mezières – Verdun
Předpokládaný francouzský postup na linii Toul – Verdun krylo 5 záložních armádních sborů.
Pravé křídlo pak dále mělo útočit na francouzské území na linii Mezières – Rethel – La Fère ( Athos by koukal), a dále pak na čáře La Fère – Paříž. Schlieffen chtěl Paříž dobít, ale pokud by bylo potřeba rychlého postupu, hodlal ji vzít od jihu do obklíčení. Nebylo to na tehdejší dobu špatně vymyšleno.
Mladý Moltke ale udělal některé změny a tak v roce 1914 už vypadalo všechno trochu jinak. V prvé řadě posílil levé křídlo – ostatně měnily se i operační plány francouzské – a tak utrpěla mohutnost oné veřeje pravého křídla, už zde nebyla ta, podle von Schlieffena, drtivá početní a materiálová převaha, nebyl dostatek záloh.
Konkrétně měly německé armády tato složení, tyto úkoly a tyto cíle:
Pravé křídlo:
severní skupina (obchvatné křídlo s nejdelší trasou a úkolem vypořádat se co nejrychleji s Belgií a vstoupit od severu na francouzské území)
1. armáda pod vedením generála von Klucka
2. armáda pod vedením generála von Bülowa
3. armáda pod vedením generála von Hausena
střední skupina (okupovat Lucembursko, roztáhnout se v nástupním prostoru až k Metám a tvořit spojovací most k levému křídlu)
4. armáda pod vedením prince Alberta z Württembergu
5. armáda pod vedením korunního prince Viléma
Levé křídlo: (chránit jižní bok obchvatného křídla a poutat francouzské síly při průniku do Lotrinska)
6. armáda pod vedením prince Ruprechta Bavorského
jižní skupina
7. armáda pod vedením generála von Heeringera
mapa s podrobným vyznačením Schlieffenova plánu (možno stáhnout z Internetu řadu dalších map, více schématických)
vloženo 4. ledna 2010 pokračování
