Generál Gavin - Bitva, která neměla být nikdy vybojována

Při studiu materiálů o bitvě v Hürtgenském lese (viz mise  2008 a konkrétně pak naše  stránky  o tomto bojišti), jsme narazili na esej generála J. M. Gavina, která se zamýšlí, i s hlediska vlastní zkušenosti, nad významem této bitvy v rámci spojenecké válečné kampaně 1944-45.

Článek byl publikován v prosinci 1979 v American Heritage, č. 31 a náš překlad do češtiny je u nás zřejmě první, byť trval vlastně od roku 2008 celých 6 let.

James Maurice Gavin (přezdívaný jako „The Jumping General“, „Slim Jim“, nebo „Jumpin´ Jim“).  Narozen 1907, absolvent West Pointu. Byl vždy ochoten seskočit a bojovat spolu se svými muži. Brzy se stal známým jako "Skákající generál". Bojoval jako velitel 505. pluku 82. výsadkové divize v červenci 1943 na Sicíli, v den D seskočil do Normandie a 33 dnů zde velel bojům. Stal se velitelem 82. AD a na podzim 1944 seskočil v rámci operace Market Garden se svou divizí do Nizozemí. Velel bojům o Grave a Nijmegen, včetně slavného přechodu řeky Waal („Waal crossing“). Byl nejmaldším generálem americké armády. Dočasně velel i XVIII. výsadkovému sboru a potom až do konce války vedl „svou“ 82. AD. V míru výrazná osobnost vojenského plánování USA, zastánce mobilního vedení boje a odpůrce rasové segregace v armádě. Zemřel v roce 1990.

___________________________________________

James M. Gavin
Bitva, která neměla být nikdy vybojována

(The Battle that should have never been fought)

V hodnocení této tragické bitvy druhé světové války dochází generál Gavin k závěru, že pro Němce bylo udržení Huertgenského lesa jednou z fází bitvy v Ardenách. Snaha obsadit les byla však velkým omylem Američanů.

Bitva v Ardenách skončila na konci ledna 1945. Okamžitě poté byly bojové divize přesunuty k  útoku do Německa a 82. divize byla na můj příkaz přesunuta do Hürtgenského lesa, hustě zalesněné oblasti podél Siegfriedovy linie, již za hranicemi Německa. Na podzim roku 1944 bylo v armádních novinách Stars and Stripes mnoho ponurých příběhů o bojích v Huertgenském lese. Nemohli jsme proto říci, že se těšíme na to, co nás čeká. V hodnocení této tragické bitvy druhé světové války dochází generál Gavin k závěru, že pro Němce bylo udržení Huertgenského lesa jednou z fází bitvy v Ardenách. Snaha obsadit les byla však velkým omylem Američanů. originál eseje generála Gavina v časopise American Heritage

Bitva v Ardenách skončila na konci ledna 1945. Okamžitě poté byly bojové divize přesunuty k  útoku do Německa a 82. divize byla na můj příkaz přesunuta do Hürtgenského lesa, hustě zalesněné oblasti podél Siegfriedovy linie, již za hranicemi Německa. Na podzim roku 1944 bylo v armádních novinách Stars and Stripes mnoho ponurých příběhů o bojích v Huertgenském lese. Nemohli jsme proto říci, že se těšíme na to, co nás čeká.

8. února jsem zřídil své divizní velitelství uprostřed lesa, v městečku Rott a o několik hodin později jsem se zastavil na velitelství sboru, abych získal přehled o našich následujících úkolech. Pak jsem se v jeepu vydal Huertgenským lesem na druhou stranu, k mýtinám, kde byly naše výchozí pozice. Tehdy jsem dostal od Huertgenu první lekci. Mělo to být průjezdné, ale bahno bylo tak hluboké, že jeep spolehlivě zapadl až po břicho. Kromě toho byla celá oblast těžce opevněná, s velmi dobře organizovanou obranou. Viděl jsem těžká opevnění na Sicílii, ale to nebylo nic ve srovnání s opevněním tady. Bunkry byly mnohem větší, často se skládaly z několika místností, byly tmavé, kamuflované a splývaly se stromy. Byly tak dobře pokryty listy a jehličím, že byly sotva patrné. Byl jsem překvapen, když jsem se na jeden přímo díval, aniž bych si uvědomil, že je to bunkr. Kromě opevnění tu byly i křížem krážem natažené ostnaté dráty, které se táhly po celém lese. To všechno, včetně nástražných drátů a různých min přivádí boj na tu nejprimitivnější úroveň: Boj muže proti muži, na vzdálenost hodu granátem.

Během posledních několika měsíců, kdy byli Spojenci zaujati bitvou v Ardenách, nikdo pozornost Huertgenskému lesu nevěnoval. Našel jsem sjízdnou cestu pro jeep a jel na průzkum do města Vossenacku, aniž bych se setkal s nepřítelem. Němci se pravděpodobně stáhli k řece Rur, nebo co nejblíže k ní. Nechali jsme jeep ve městě a pustili se po stezce klesající dolů, do údolí řeky Kall.

Doprovázel mě divizní G-3 (asistent náčelníka štábu), plukovník John Norton, a seržant Walker Woods. Skutečně to byl průzkum, protože jsem nevěděl, na co narazíme a kde bychom se mohli střetnout s nepřítelem. Naše rozkazy pro následující den byly: útok přes údolí řeky Kall z Vossenacku a dobytí města Schmidt. Teď už většina sněhu roztála a zůstaly jen malé plochy pod stromy. Šel jsem dolů po stezce, která byla zřejmě neprůchodná pro džíp. Kolem byly trosky havarovaných vozidel a opuštěných tanků. První tanky, které se pokoušely jet po stezce, zřejmě sklouzly, jak o tom svědčily jejich stopy. V některých případech tanky vybočily z cesty a skulily se mezi stromy dolů soutěskou. V místě, kde vycházela cesta z Vossenacku na dno údolí, byly čtyři opuštěné tanky a pět zničených. Navíc všude po stranách stezky bylo mnoho, mnoho mrtvol, které se teď objevovaly pod ustupujícím sněhem. Jejich tlející, rozdrcená a roztrhaná těla byla děsivá i groteskní, některá z nich ležela ve zdánlivě prosebném gestu s rukama k nebi. Mrtví vojáci měli na sobě označení 28. pěší divize, "Krvavé vědro". Zřejmě bojovali a padli v předchozím podzimu, těsně před začátkem silného sněžení.

Pokračovali jsme po stezce asi půl kilometru až na dno údolí, kde bylo asi šest metrů široké koryto říčky. Kamenný most byl už dávno zničen a několik prken bylo umístěno napříč  přes kamenné oblouky jako nouzová lávka pro pěchotu. Nedaleko ležely další desítky mrtvých mužů. Mnoho z nich umřelo na nosítkách. Zřejmě tu byla stanice první pomoci, založená uprostřed bojů v blízkosti potoka. Asi padesát yardů vpravo se objevila zpevněná cesta. Bylo tu položeno šest amerických protitankových min. Vedle nich byli tři nebo čtyři američtí vojáci. Zřejmě pokládali miny a při tom byli zabiti. Kromě amerických min tu asi deset metrů daleko ležely německé talířové miny, propojené jako korálky na provázku. Za nimi byli tři nebo čtyři mrtví Němci, dramatický příklad průběhu bojů - divokých, zběsilých a z bezprostřední blízkosti.

Došel jsem až na druhou stranu kaňonu. Bylo třeba velké opatrnosti, protože cesta nebyla odminovaná.  Předpokládal jsem, že lesy byly také hustě zaminované, takže jsem se neodvážil ani přiblížit k okraji stezky.
Jak jsme se blížili na vrchol hřebene, všechny trosky kolem svědčily o krutých bojích. Bylo tam množství materiálu, protitankový kanón, dva zničené džípy, opuštěné zbraně. Vyšli jsme z horní části stezky na širokou mýtinu. O pár kilometrů dál jsme viděli malé německé město Kommerscheidt. Zatím jsme se nesetkali ani jsme nebyli napadeni žádnými Němci, ale věděl jsem, že ve Schmidtu a Kommerscheidtu by měli být.

Slunce zapadalo a já byl nervózní, že se nedostaneme zpátky na druhou stranu údolí před stměním. Jak tma sestupovala do kaňonu, vytvářela děsivé scény, jako z Dantova Pekla. Aby hrůza byla pronikavější, ozýval se z lesa žalostný lidský hlas a volání. Pokračovali jsme po svazích na druhé straně a došli do Vossenacku v úplné tmě. Během noci pak byly jednotky přesunuty do města, a já jsem šel ještě jednou zpátky dolů po stezce, tentokrát s velitelem praporu a jeho muži. Vzpomínám si živě, jak prapor zastavil na krátkou přestávku. Mladý voják z nových záloh se díval s hrůzou na mrtvé kolem. Začal blednout, pak zelenat a bylo vidět, že se chystá zvracet. Tušil jsem, co mu tane na mysli: je zděšen pohledem na jednotlivce, kteří byli opuštěni. Vždycky si pak představuje sám sebe mrtvého a opuštěného. Mluvil jsem s ním, trochu ho uklidnil a ujistil ho, že naše jednotky nikdy neopustily své mrtvé, že jsme se o ně vždy starali a pohřbili je.

Brzy nato prapor sestoupil po stezce až na druhou stranu údolí. Zaútočil přes otevřené území a dobyl Kommerscheidt a Schmidt. Potyčky byly někde lehké, jinde šlo o těžké boje, ale po celou dobu, i po obsazení Kommerscheidtu, jsme byli pod dělostřeleckou palbou. Navíc cesta nebyla průjezdná pro vozidla. Zdálo se mi jasné, že pluk nemohl být posílán přes kaňon řeky Kall, určitě ne v případě, že by nepřítel útočil, nebo v případě, že by byli pod dělostřeleckou palbou.

Na podzim roku 1944 tu nutně musela nastat katastrofa. Nemohl jsem pochopit, proč velení nezajistilo pohřby padlých. Ani sborové, ani armádní velitelství zřejmě vůbec neznalo podmínky v kaňonu. V opačném případě by mrtvoly byly pohřbeny a poškozená technika a tanky staženy zpět. Jakmile jsem se vrátil na velitelství, volal jsem náčelníka štábu V. sboru a vysvětlil mu situaci s důrazem na nutnost alternativní cesty pro přesuny. Poslouchal, pak se zasmál a zeptal se: "Už jste se někdy pokusil naložit mezky?" Tím mě rozzuřil. Není nic, co štve vojáka více, než když štábní důstojník z nadřízeného velitelství znevažuje problémy bojového pěšáka. Ten problém je stejně starý jako dějiny vojenství.

Druhý den ráno jsem šel do Lammersdorfu na setkání velitelů V. sboru na velitelství divize. Samozřejmě, že by útok na Schmidt měl být proveden přímo dolů z hřebene Lammersdorfu. Lammersdorf a Schmidt jsou spojeny zpevněnou silnicí, terén je směsí dřevin a otevřené zemědělské půdy, tedy dobrý pro tanky a byl by takticky mnohem jednodušší, než přes řeku Kall. Pořád mi leželo na mysli, proč je varianta útoku přes údolí řeky Kall na prvním místě? Proč se nedržet na vyvýšeném místě, obejít Němce v údolí a pak směřovat k řece Rur? Nanesl jsem tuto otázku sboru důstojníků štábu, ale oni ji smetli ze stolu. Očividně nebyli zvědaví na debaty. Velitel divize a velitel armádního sboru byli sklonění nad mapou a velitel sboru do ní občas modrou mastnou tužkou zakreslil čáru. Představovala pěší prapor a on vysvětloval veliteli divize taktické schéma pohybů praporů. Uvědomil jsem si, jak vzdáleni jsou od reality. Napadlo mě, že katastrofa, která postihla 28. divizi, mohla mít příčinu v nedostatečných znalostech skutečné situace v údolí řeky Kall na velitelství. To se nakonec potvrdilo.

V nejvyšším velení spojeneckých sil v Evropě se v pozdním létě roku 1944 rozšířil optimismus. Jak léto ubývalo, svět si užíval podívanou na německou 7. armádu a 5. tankovou armádu, prchající z normandského bojiště. Prchající s ručními vozíky, koňskými povozy, na jízdních kolech, s dětskými kočárky, prostě s něčím, co jim mohlo nějak pomoci při jejich útěku. Eisenhowerův štáb byl přesvědčen o tom, že válka skončila. Jeho náčelník štábu, generálporučík Bedell Smith, oznámil na začátku září tisku, že "vojensky je válka u konce."
Šokující je fakt, že důstojníci vojenské poštovní služby poslal do Států příkazy, aby se přestaly přepravovat všechny vánoční balíčky. Válka přece skončí do Vánoc... A optimismus přecházel z generálů na politiky. Na setkání s prezidentem Rooseveltem v Quebecu 10. září Winston Churchill poznamenal: "Vítězství je všude." A později dodává: "Neměl bych být překvapen, teď, když americká 3. armáda stojí na hranicích s Německem, že se nepřítel vzdá během několika týdnů."

Ale obrovský úspěch Eisenhowerových armád v sobě obsahoval zárodky problémů. Prodlužovaly se vzdálenosti a v září začalo váznout zásobování. Nákladní automobily, dopravující benzín a střelivo armádě George Pattona, musely ujet 360 mil zpět na Normandské pláže. A na konci srpna 90 – 95% dodávek pro Eisenhowerovy armády ležel v depech blízko pláže.

Nejseverněji byla první americká armáda, které velel generálporučík Courtney Hodges. Znal jsem ho, když byl náčelníkem štábu Filipínské divize (1936-1938). Byl to inteligentní, přemýšlivý a hloubavý druh důstojníka. Na rozdíl od ostatních velitelů americké armády nebyl absolventem West Pointu. Navštěvoval vojenskou akademii, ale narukoval do armády. Byl to veterán z první světové války a věděl, že svou práci dělá dobře. Pro některé byl spíše bezbarvý, což by mohlo platit ve srovnání s Pattonem. Ale ti, kteří ho znali, měli velký respekt k jeho uvážlivosti, s níž myslel na své vojáky. Snažil se minimalizovat ztráty a byl opatrný ve volbě taktického nasazení.

Courtney Hicks Hodges sehrál významnou roli ve druhé světové válce, kdy velel 1. armádě Spojených států v severozápadní Evropě. Kříž za vynikající službu získal již v první světové válce za útok na Marně. Byl instruktorem ve West Pointu a v r. 1941 byl jmenován velitelem Pěchotní školy armády USA. Povýšil na generálmajora a dostal se k velení X. sboru a potom 3. armády. V Anglii sloužil pod gen. O. Bradleym. Během operace Overlord byl zástupcem velitele armády a v srpnu 1944 převzal její velení. V roce 1945 byl povýšen do hodnosti čtyřhvězdičkového generála. Byl druhým v historii US armády, který to dotáhl z vojína tak vysoko. Byl přítomen u kapitulace Německa v Remeši a Japonska v Tokiu. V míru pokračoval ve funkci velitele armády až do svého odchodu do důchodu v roce 1949. C. H. Hodges zemřel v Texasu v roce 1966.

1. americká armáda byla ovládaná příkazy veteránů. Zvládla rychle útočit a postupovat z Normandie a rychle splnila cíl své první mise, jímž bylo obsazení Cherbourgu. Potom jí na téměř dva měsíce zdržely těžké boje v živých plotech. V červenci Pattonova 3. armáda dorazila na pobřeží a byla odhodlána bojovat na pravé straně jako čelní. Hnala se přes Bretaň a velkou měrou přispěla v polovině srpna k porážce německé obrany Cherbourgu. První a Třetí armáda pronásledovaly energicky nepřítele a do poloviny září byly u německých hranic. 

Americká 1. armáda stále pokračovala v pronásledování koordinovaně se všemi třemi svými sbory. Jednotky postoupily o více než 120 mil. Byly příliš roztažené na to, aby se mohly zapojit do eventuálních těžkých bojů, protože jejich cílem bylo bez ustání bušit do ustupujícího nepřítele a hnát ho dál. Navíc, během dlouhého putování napříč Francií byla těžce zanedbaná údržba vozidel, zejména tanků. Například 3. obrněná divize měla jen 75 opravitelných tanků. Některým bojovým divizím zůstalo jejich opožděné dělostřelectvo daleko vzadu, takže nebylo možné používat dělostřeleckých tahačů pro přepravu pěchoty.

Když se blížili k německé hranici, hodně se spekulovalo o Siegfriedově linii. Kolovaly fámy, že pevnůstky a opevnění nebudou obsazeny. Ale generál Hodges očekával těžké boje a uvažoval, že by bylo nejlepší odložit postup asi o dva dny, aby se mohly jeho síly přeskupit. Velitelství sboru však bylo netrpělivé, zejména generálmajor Joe Collins, velitel VII. sboru, chtěl rychle a útočně postupovat, dokud naše jednotky mají dynamiku. Collins vyvozoval, že kdyby pronikl na linii, bude to skvělé, ale pokud by došlo k neočekávanému odporu, pořád by se nic neztratilo. Němci však byli daleko od porážky. Ve skutečnosti chystali velkou protiofenzívu.
 

Podivnou náhodou pořídil armádní fotograf 18.11.1944 v Huertgenském lese snímek vojína Benny Barrowa ze 4. pěší divize, pomáhajícího kamarádovi vystoupat do srázu (vlevo); o něco později leží Barrow, čerstvě zraněný, napříč snímku (vpravo)  a je v péči zdravotníků.

5. září 1944 si Hitler zavolal polního maršála Gerd von Rundstedta. V červenci ho propustil ze služby poté, co von Rundsted, dotazovaný německým vrchním velením „co by měli dělat“, odpověděl: "Ukončit válku, vy hlupáci." Teď, v hodině nouze, mu bylo odpuštěno. Byl respektován v celé německé armádě a byl jedním z mála, který by mohl dát Wehrmacht dohromady.  Měl před sebou řadu problémů, ale v jejich řešení postupoval velmi věcně. Pro začátek se mu podařilo přivést generála Gustava von Zangena, velitele v 15. armády z Calais člunem a lodí k pozicím v Holandsku, kde bylo jeho úkolem atakovat spojence.

Systematicky bylo vynakládáno úsilí, aby se posbírali a reorganizovali jednotlivci i malé skupiny německých vojáků, kteří ustupovali z bitevních polí Francie. Naštěstí pro von Rundstedta velitelské struktury od vyšších štábů až po některé bojové divize byly obecně nedotčeny. Zatímco von Rundstedt sestavoval jednotky, Hitler činil další kroky k posílení obrany. Asi stovka „Pevnostních pěších praporů“ byla spěšně vybavena a spěchala ke svým pozicím. Měly být použity vzadu a byly tvořeny převážně z nevycvičených, málo vycvičených nebo věkově již starších vojáků. Byli však připraveni odvést svou práci v obsazení a obraně Západního valu.

Zatímco probíhaly tyto snahy o vybudování obrany, Hitler udělal jedno ze svých intuitivních rozhodnutí. V sobotu 16. září měl konferenci ve svém východním pruském velitelství, ve Vlčím doupěti. Polní maršál Jodl odškrtával depresivní statistiky: nedostatek munice, nedostatek tanků, německá vojska ustupující z jižní Francie. Najednou ho Hitler přerušil: "Právě jsem udělal závažné rozhodnutí. Jsem rozhodnut přejít do protiútoku, to znamená..." ukázal na mapu rozbalil ji na stole před sebou "...tady z Arden na západ s cílem Antverpy!"

Zahájení rychlého protiútoku bylo plánováno do dvou měsíců, nakonec to trvalo tři měsíce. Vzhledem k nutnosti utajení trval Hitler na tom, že veškerá komunikace se povede pouze po drátě, formou písemných zpráv, nebo osobních setkání. Žádné rádiové komunikace mezi vyššími útvary. Tak začala příprava protiofenzívy, která znamenala zapojit na německé straně tři polní armády, skládající se z jedenadvaceti divizí, včetně osmi divizí tankových. Protivníkem 1. americké armády byla německá 7. armáda, jíž velel gen. obrněných jednotek Eric Brandenberger. Jeho úkolem bylo zaměstnávat americkou 1. armádu tak dlouho, dokud nebude moci být zahájena ofenzíva v Ardenách.

V tomto okamžiku vstoupil do německých úvah další faktor. Za Siegfriedovu linii, v oblasti Huertgenského lesa, je řada velkých přehrad, které řídí průtok vody v řece Rur. Po otevření těchto přehrad by mohl generál Brandenberger účinně bránit 1. americké armádě v překročení Ruru a bránit tak i jeho cestě k Rýnu. Takže, Brandenbergerovým posláním bylo chránit přehrady s použitím všech dostupných a v Západním valu postradatelných vojáků.  A německé pozice se musí udržet za každou cenu, aby se získal čas pro přípravu velkého protiútoku. Hitler na něm trval, protože byl přesvědčen, že se průnikem v Ardenách podaří rozdělit Spojence a přivést je k mírovým jednáním.

A tak byla scéna připravena na bitvu v Huertgenském lese. GI (GI nebo také G.I., eventuálně G.I. Joe, je přezdívka amerických vojáků) jej nazývali "Huertgen". Pro ně bylo slovo "Huertgen" synonymem pro získání zranění. Po čase se zapsal jako jedna z nejnákladnějších bitev v naší historii. Přesto ale, když boje v Huertgenském lese začaly, nikdo, ani Američané, ani Němci, neměl jasnou představu o tom, jak intenzivní a vyčerpávající to bude. Američané se chtěli zmocnit východního okraje lesa a přitom chránit pravé křídlo 1. americké armády, která postupovala na Kolín nad Rýnem. Ani jedna strana neznala cíl protivníka a obě strany byly překvapeny intenzitou a úporností bojů, které následovaly.

Huertgenský les je součástí hustě zalesněné oblasti o rozloze asi padesát čtverečných mil. Začíná asi pět mil jihovýchodně od města Cáchy. V oficiální historii americké armády se píše: "Při pohledu od malých německých pohraničních obcí jihovýchodně od Aachen na východ, je Huertgenský les zdánlivě neproniknutelná hmota, obrovský, zvlněný, černozelený oceán, táhnoucí se kam až oko dohlédne. Les, ve kterém máte pocit, že musíte odhazovat předměty a značit si jimi cestu, jako to dělal Jeníček s Mařenkou s drobky chleba."

 

Při průchodu lesem se po třech nebo čtyřech mílích přijde na otevřené prostranství zemědělské země. Dva hřebeny se táhnou jako prsty směrem ke vzdálené řece Rur. Na severním hřebenu jsou města Huertgen, Kleinhau a Grosshau. Na jihu je delší hřbet, táhnoucí se od města Lammersdorfu směrem ke Schmidtu, městu, odkud lze přehlédnout hlavní přehrady na řece Rur. A mezi těmito dvěma zřetelnými hřebenovými liniemi leží hluboká soutěska řeky Kall. Známá Siegfriedova linie neboli Západní val, se skládala ze dvou linií opevnění, jdoucích paralelně několik kilometrů od sebe přímo přes Huertgenský les. Každá linie musela být dobývána postupně a každá obsahovala velké množství pevnůstek s vzájemně propojenými palebnými sektory, bunkry a velitelskými stanovišti.

Když generál Hodges připravoval plány pro překročení řeky Rur a pro další postup do Kolína nad Rýnem, díval s jistým znepokojením na Huertgenský les. Hodges i generál Collins byli veteráni z první světové války a pamatovali si, jak těžké boje tehdy probíhaly v Argonnském lese. Nenapadla je však žádná pochybnost o nebezpečí tkvící v přehradách. Věřili, že jejich společné rozsáhlé nasazení by mohlo bez větších problémů smést odpor v lese a umožnit dobytí vyvýšeného místa s výhledem na Rur.

Pro tento úkol byl vybrán „veterán“ - tedy 9. divize. Její 38. pěší pluk dostal hlavní poslání. Měl překročit německé hranice a 14. září dobýt vesnici Lammersdorf. Asi sedm kilometrů na sever byl útočící pluk chráněn 47. pěším plukem a pět mil na jih 60. pěším plukem, rovněž z 9. divize. Takto nasazené tři pluky byly ale příliš roztažené na to, aby mohly v případě vážného odporu skutečně prorazit. A 38. pluk rychle poznal, že Němci bunkry Siegriedovy linie dokáží využít. Bylo to nejtvrdší obraná situace, s níž se pluk setkal od Normandie. Po třech dnech velkých ztrát a těžkých bojů jednotky postoupily jenom asi jeden a půl míle. Němci nepolevovali v obraně a bitva zuřila a přesouvala se tam a zpět přes oblast bunkrů. Byl to zvláštní druh války, pro který naši vojáci nebyli dobře vyškoleni a vybaveni. Jak se ukázalo, 9. divize byla první z dlouhého průvodu amerických jednotek, které se v následujících týdnech musely naučit, jak se vyrovnat s huertgenským šerem, trápením, zraněním a smrtí. Generál Collins se rozhodl zastavit útok a přeskupit své síly. Les zůstal nedobytý.

Joseph "Joe Lightning" Lawton Collins (1. 5. 1896 - 12. 9. 1987) byl generál, sloužící během druhé světové války nejen na evropském válčišti, kde velel VII. sboru (podílel se významným způsobem na operaci Cobra), ale i v Pacifiku (operace proti Japoncům na Guadalcanalu a Nové Georgii). Po válce byl v hodnosti brigádního generála náčelníkem generálního štábu armádních pozemních sil. Další jeho funkcí byl náčelník štábu armády Spojených států a nakonec zástupce Vojenského výboru Spojených států a stálé skupiny NATO. Do penze odešel v roce 1956. Jeho synovcem byl astronaut Michael Collins, účastník první „měsíční“ mise Apolla 11.

Brzy v říjnu přišel rozkaz znovu zaútočit, znovu se stejnou 9. pěší divizí. Konečně vyšší velení začalo přisuzovat jistou důležitost přehradám. Někteří zajatci mluvili o německých plánech pro obranné využití přehrad a že byla přijata opatření, aby začaly vyzvánět zvony ve vesnicích po proudu řeky, to kdyby záplavy začaly. 9. pěší divize zahájila 6. října útok na Schmidt, odkud byla pod kontrolou hráz Schwammenauel Dam. Německý odpor okamžitě zesílil. Pěchota byla široce rozptýlená a její ztráty byly otřesné. Vozidla a tanky zapadly v lese. Hustý příkrov stromů jim znemožnil vzdušnou podporu. Německé dělostřelecké projektily vybuchovaly v korunách stromů a kropily zemi střepinami. Náhrady byly ztráceny po stovkách ještě před tím, než  se stačily dostat k jednotkám. Problémy s odlesky světla v korunách stromů, které vždy přivolaly palbu, je donutily krýt své zákopy poleny. Časem vojáci pochopili, že spíše než ležet, je nejbezpečnější ochrana v lese stát nebo být přikrčený u kmene stromu.

Do konce října si Huertgen vybral svou daň: 9. divize získala asi 3000 m, které zaplatila třemi padlými za každé dva metry. Divize ztratila asi 4500 mužů, a podle oficiální zprávy, "skutečným vítězem je obrovské vlnící se černozelené moře, které prakticky negovalo americkou převahu ve vzduchu, převahu dělostřelectva i obrněných jednotek“.
Les se odmítl vzdát, a teď k tomu přibiyly přehrady.

Ke konci října určil generál Hodges datum 5. listopadu pro hlavní útok, který by měl provést jeho 1. armádu přes Rur až k Rýnu. Hlavní úsilí bylo třeba věnovat Joe Collinsovu VII. sboru. Jeho úkolem bylo vyčistit Huertgenský les a zmocnit se výšiny na východě. Přehrady byly převedeny na  V. sbor generála Gerowa, stojícímu od Collinse vpravo. Úkolem V. sboru bylo vyčistit trojúhelník Vossenack – Schmidt - Lammersdorf až dolů na horní tok řeky Rur tak, aby bylo chráněno pravé křídlo 1. armády. Pro zvýšení síly V. sboru mu byla dána 28. Pennsylvanská divize národní gardy a velení bojové 5. obrněné divizi. Huertgen byl nyní považován za tvrdý oříšek. Značný tlak byl kladen na velitele 28. divize, generálmajora Normana D. Cotu. Jeho hlavním úkolem bylo zmocnit se Vossenacku, přes údolí řeky Kall se zmocnit Kommerscheidt a pak Schmidtu a zajistit tak V. sboru pozici s výhledem na přehradu Schwammenauel.

112. pěšímu pluku (z 28. divize), kterému velel podplukovník Carl L. Peterson, byla přidělena centrální pozice. Zleva byl podporován 109. pěším plukem, který se pohyboval směrem k obci Huertgen, napravo jej kryl 110. pěší pluk, který se pohyboval na jih, ve směru obce Raffelsbrand. Je třeba poznamenat, že tyto tři pluky hned na samém začátku akce neudržely časovou koordinaci, a tak došlo k odkrytí boku 112. pěšího pluku.  Výsledek by mohl být katastrofální, pokud by došlo v rokli u řeky Kall k napadení z boku. Podílela by se na tom zmíněná chyba, stejně jako fakt, že protivníkem byla německá 275. divize, která již dříve ukázala svou nebezpečnou sílu.
Byla právě doba těžkých podzimních lijáků a hustých mlh. Počasí sužovalo útočníky, kteří mu čelili s vědomím, že nemohou očekávat leteckou podporu a také že brzy přijde sníh.

Útok na Schmidt byl zahájen 2. listopadu v typicky špatném počasí. Navzdory podmínkám se však dařilo. V. a a VII. sbor podpořil útok dělostřeleckou přehradou. Od hodiny H vystřelilo divizní dělostřelectvo 28th celkem 7313 nábojů. Vrchní velení se konečně naučilo respektovat německou obranu a nic neriskovat. Útok šel podle plánu a druhý prapor 112. pěšího pluku obsadil Vossenack brzy odpoledne a zanedlouho již kopali zákopy na svahu s výhledem dolů na zalesněné údolí. Zbývající dva prapory 112. pěšího pluku prošly po stezce roklí prakticky bez odporu, dokud všichni nepřešli přes Kall a přes otevřená pole na dohled od Kommerscheidtu.

Kommerscheidt a Schmidt byly v tomto pořadí obsazeny s malým odporem. Ve velení 28. divize to vyvolalo euforii a divizní velitel, generál Cota, později řekl, že „se cítil jako malý Napoleon." Ale radost netrvala dlouho. Ve skutečnosti totiž Němci v tuto dobu neměli plnou obranyschopnost, protože reorganizovali a nahrazovali své síly.

Následující den Němci zahájili protiútok s podporou tanků a valili se kolem Schmidtu a Kommerscheidtu na obránce ve vodou naplněných, ledových zákopech. Pak tlačili přeživší jednotky od Kommerscheidtu na okraj soutěsky řeky Kall. Navíc napadli všechny jednotky rozmístěné podél rokle, a tak od sebe odřízli zbytky dvou útočících praporů, které se právě stahovaly od Schmidtu a Kommerscheidtu. Opakované rozkazy od 28. divize zachytit se na pozici Schmidt byly bezvýznamné, protože přeživší vojáci nebyli schopni zorganizovat útok.

Veliteli pluku bylo nařízeno hlásit se na velitelství divize. Ačkoli byl fyzicky vyčerpaný a dvakrát byl zraněn palbou z děl, vydal se po stezce do říční soutěsky. Byl ve špatném fyzickém stavu, když ho našli ženisté, dali ho do džípu a odvezli na divizi. Musel to být pohled vidět, jak dovnitř vešel generál Cota a při pohledu na raněného velitele pluku omdlel. Ten den utrpěla 28. divize ztráty představující více než šest tisíc padlých a nezvěstných.

28. divize byla následována 4., 8., 83. pěší divizí a bojovou skupinou 5. obrněné divize. Je tragické, že když bylo po všem a sčítaly se strašlivé oběti, ukázalo se, že Huertgenský les není jedinou a hlavní překážkou. Tou se ukázaly být přehrady na řece Rur.
Přes dvacet čtyři tisíce Američanů bylo zabito, nezvěstných, zajato, nebo zraněno v bojích v Huertgenu a dalších devět tisíc onemocnělo vzhledem k mokru a nízkým teplotám zákopovou nohou a chorobami dýchacích cest. Ve zpětném pohledu to byla bitva, ke které nikdy nemělo dojít. Ukázalo se, že čím vyšší velitelství vydalo příkaz, tím méně byl brán v potaz faktor neuvěřitelných podmínek, za kterých museli pěšáci bojovat.

Na rozdíl od jiných bitev, které jsme až doposud svedli v Evropě, obětovali jsme zde naši pozemní mobilitu a naši taktickou leteckou podporu a rozhodli jsme se bojovat proti Němcům za podmínek, které byly zcela v jejich prospěch. Vedli obranu ze silných pozemních opevnění a velmi dobře znali terén. Ten byl navíc ideální pro obranu a ne pro útok. V jednom poválečném rozhovoru řekl generálmajor Rudolf Gersdorff, náčelník štábu německé 7. armády: "Německé velitelství nemohlo pochopit důvody pro americké útoky v Huertgenském lese ... boje v zalesněné oblasti popřely výhody Američanů, jako byla vzdušná a obrněná převaha, která přece byla rozhodující pro všechny bitvy, která dosud proběhly." Ale Huertgen skončil a já myslím, že je spravedlivé říci: „Něco jsme se od něj naučili, ale ani zdaleka jsme mu neporozuměli“.

Od října do poloviny prosince Němci tvrdě bojovali, aby chránili sestavu armád vyčleněnou Hitlerem pro velkou protiofenzívu - bitvu v Ardenách. Němci bojovali se zručností a odvahou, ale přesto utrpěli těžké ztráty. Spojenci neměli o nadcházející ardenské protiofenzívě ani ponětí, takže je třeba německou obranu posuzovat jako naprosto úspěšnou. 16. prosince 1944, Hitler zahájil třemi polními armádami útok na sedmdesáti kilometrech spojenecké přední linie.
Huertgen najednou ztratil svůj význam a veškerá pozornost byla zaměřena na Ardeny.

Vojenští kritici o bitvě v Huertgenském lese diskutovali od konce války. Dnes jsou fakta o ní přednášena na General Staff College ve Fort Leavenworth v Kansasu, aby každý nově příchozí na fakultě pochopil apel obsažený v jejích souvislostech. Zvláštní důraz je kladen na útok 28. pěší divize přes údolí řeky Kall na Kommerscheidt a Schmidt. Poukazuje se na katastrofální důsledky, které může mít rozkaz v případě, že generálové ani neznají terén, ve kterém vojáci musí bojovat. Znepokojujícím aspektem Huertgenské bitvy je fakt, že se na ní podíleli zkušení a odvážní bojoví velitelé, kteří však udělali v průběhu války v Evropě ještě pár dalších chyb. Proč se to stalo?

V první řadě to byl nemístný optimismus, který v pozdním létě 1944 prostoupil všemi úrovněmi spojeneckých sil. Zdálo se, že Němci jsou jenom biti, zle biti. Dále mělo vrchní velitelství spojeneckých sil neuvěřitelně špatnou zpravodajskou službu. Až teprve od podzimu roku 1944 začíná sloužit ULTRA neocenitelnými informacemi, které pocházejí z rádiového odposlechu německých štábů a taktického velitelství.

Odposlechy ale náhle skončily a bylo zřejmé, že Hitler vydal zákaz veškerého rádiového provozu. Zdá se, že se nikdo neptal, co se děje, co to může znamenat. Němci tak byli schopni sestavit jednadvacet bojových divizí, včetně osmi obrněných, aniž by o tom Spojenci něco věděli. Ve zpětném pohledu se to zdá neuvěřitelné, ale všechny tři akce spolu úzce souvisí: Nespoutaný optimismus vysokého velení, přerušení rádiového provozu německých formací a jejich schopnost organizovat velkou protiofenzívu. Pro Němce byla bitva v Huertgenském lese jednou z fází bitvy v Ardenách.

Tato bitva byl Hitlerův poslední hazard. Ostré a nákladné boje Němců v Huertgenském lese v říjnu a listopadu 1944 byly nezbytné pro jejich šanci na úspěch. Ale pro nás byl Huertgen jednou z nejnákladnějších, nejméně produktivních a nejneuváženějších bitev, které naše armáda vybojovala.

Chmurné Díkůvzdání

Po přečtení novinového rozhovoru s gen. Gavinem, napsal major, který bojoval v Huertgenském lese, generálovi následující dopis:

26.prosince 1978   

Vážený generále Gavine...

. . . Byl jsem S-3, 2. En. 121. Inf.., 8.. Div. a moje jednotka byla jediná určená k zajištění a udržení vesnice Huertgen. Vaše poznámka, že generálové neměli tušení o tom, proti čemu jejich muži stáli, byla opravdu zásahem do vlastní branky. Už celá příprava směřovala k debaklu. Někomu se zdá, že už vlastně začala při cvičení ve Fort Benningu, kde jsme trénovali v silně vytěženém lese, zatímco tady byl les hustý, dobře opevněný, v němž jste byli rádi, když bylo vidět na dvacet stop. Naše seznamování s touto pekelnou dírou začalo už po vysednutí z nákladních automobilů.  Byli jsme pod palbou ještě předtím, než jsme mohli udělat to, co bychom měli - "projít linií" a pokračovat k útoku. Chtěl bych zdůraznit, že jsem ani nevěděl, kdo je vlastně proti nám.

Rád bych uvedl jeden incident, který mě dodnes straší:
Na Den díkůvzdání jsme nebyli v Huertgenu, ale stále namočeni v hustém lese za městem. Jakákoliv drobná aktivita přivolala déšť nepřátelské minometné a dělostřelecké palby a jsem si jistý, že něco víte o zničujících účincích tříštících se stromů. Byl jsem ve velitelském předsunutém postavení, když mě informovali, že kuchaři přinesou nahoru kanystry s horkou krůtí večeří a roznesou ji mužům v liniích. 

Zavolal jsem brigádnímu veliteli a řekl mu, že v naší současné situaci by to byla vražda, sprostá a jednoduchá, že jakmile by se muži shromáždili kolem kanystrů, Jerry (anglický výraz pro Němce, něco jako Němčour) by jim udělal strašné peklo. Bylo mi řečeno, že to byl plukovní rozkaz a námitky ať si vyřídím s velitelem pluku. Dnes si říkám, že jsem mohl tu večeři stopnout a pochybuji, že by se o tom vyšší velení někdy dozvědělo, ale neudělal jsem to. Bylo mi řečeno, ať si o tom promluvím s velitelem divize. Snažil jsem se vysvětlit mu situaci a žádal o zpoždění výdeje jídla o den nebo dva, až bychom se dostali z těchto míst, ale bylo mi zcela jasně řečeno, že muži dnes musí dostat teplou stravu!  Typický americký pěšák (GI) v krytu při vzácném okamžiku - u teplého jídla

Připouštím, že bychom měli být schopni na celé linii udržet žádoucí disciplínu. ...ale mávat ve studeném, vlhkém lese horkým krůtím masem na muže, kteří neměli dlouho nic jiného než dávky K? Je skoro nemožné, když jim pak chcete zabránit ve shlukování. A  samozřejmě Jerry to celé proměnil v peklo! Navždy se do mé mysli vrylo, jak je pozice po pozici ničena a kolem leží muži roztrhaní na cáry u rozbitých kanystrů s krůtím masem. Viděl jsem jich až deset na jednom místě. Po válce jsem mnoho, mnoho let usedal k večeři Díkuvzdání, ale než jsem se mohl dotknout sousta, musel jsem vstát, jít na dvorek a plakat jako malé dítě. Prošvihnul jsem tak zatracenou spoustu krůtích večeří.

Opravdu nevím, proč jsem vám to vypovídal, ale mám pocit, že mi to pomohlo ...

S úctou váš W. S. Freeman Jr., ex-major pěchoty.

__________________________________________________________________

Zdroje:

Bloody Huertgen: The Battle That Should Never Have Been Fought by General James M. Gavin; American Heritage vol.:1, 1979
https://hurtgen1944.homestead.com/AmericanHeritageStory.html
General James M. Gavin, on the Battle of Huertgen in 1944
https://explorepahistory.com/odocument.php?docId=1-4-187
The Battle of the Huertgen Forest; 
https://home.scarlet.be/~sh446368/bloody_huertgen_gavin.htm
Medical Department, Office of Medical History
https://history.amedd.army.mil/booksdocs/wwii/HuertgenForest/SLCCh17.htm
https://background.webnode.cz/zajimave-materialy/hurtgensky-les/
https://www.nytimes.com/1990/02/25/obituaries/lieut-gen-james-gavin-82-dies-champion-and-critic-of-military.html
Archives T. Michael Booth:  Paratrooper: The Life of Gen James M Gavin Hardcover 
About.com Military History (https://militaryhistory.about.com/od/1900s/p/james-gavin.htm)

Georges S. Patton: Válka mýma očima; Nakladatelství Svoboda, 1975

_______________________________________________________________________ 

Přeložil a zpracoval: Dalibor Filáček                 Editoval: Ivo Filáček                 13. dubna 2014