 |
 |
 |
 |
 |
Historie vývoje a výzkumu tajných zbraní, míst jejich vzniku i umístění, jejich tvůrců i ničitelů. 2. část
Pátrání britské zpravodajské služby
Signály, že Němci připravují nové technologie ve zbraních s dlouhým doletem a že se v Peenemünde něco děje, přicházela britské tajné službě už řadu let, ale nikdo je nedokázal včas a řádně analyzovat.
Už na podzim 1939 dostal britský atašé v Oslu balíček, a když ho v Londýně 4. 11. 1939 analyzovali, zjistili, že obsahuje soubor informací včetně údajů o velkých raketách na severním cípu Usedomu. Nikdo těmto zprávám ale nevěnoval pozornost, až mnohem později bylo potvrzeno, že to byly informace převážně pravdivé a že v tu dobu dokonce vývoj raket probíhal již třetím rokem…. Kdo balíček poslal, není zcela jasné, snad to byl Hans-Heinrich Kummerow, levicový sympatizant, který později zahynul v koncentračním táboře.
Během roku 1942 přichází do Londýna více informací. Už na jaře jsou to zprávy polského odboje o vývoji raket v Peenemünde, objevuje se informace ze Stockholmu – prý u se Swinemünde zkouší rakety 5t těžké a s doletem 200 km, nic z toho však Brity nepřesvědčuje a ani na tyto zprávy nijak nereagují.
15. 5. 1942 Peenemünde fotografuje britský výzvědný spitfire, ale ani tehdy nevzniká žádné podezření.
K obratu dochází až v březnu 1943. Po výslechu a tajném odposlechu zajatých německých generálů Wilhelma von Thomy a Ludwiga Crüwella, kteří se spolu v tajně sledovaném rozhovoru diví, proč není Londýn ještě bombardován raketami, dochází zpravodajské službě (po spojení s dalšími indiciemi) význam a možná míra ohrožení Velké Británie, mají-li Němci skutečně k dispozici nějakou dálkově ovládanou, dalekonosnou střelu či raketu. V té době ovšem Němci už chystají dokonce hromadnou výrobu V1 i V2.
A i když v některých vědeckých i vojenských kruzích ještě v březnu trvá podezření, že jde ze strany Němců o dezinformaci, neboť si britští odborníci nedokázali představit jako technicky možné, aby cokoliv raketového dolétlo na britské ostrovy (Britové znali jen pevné palivo – kordit – a ten neumožňoval tak dlouhý dole a možnost kapalného paliva jim vůbec nepřišla na mysl), spojený výbor náčelníků štábů všech britských ozbrojených složek se přesto schází a rychle rozhoduje. Vytváří 15. 4. 1943 analytickou komisi a do jejího čela staví Duncana Sandyse.
Už na podzim 1939 dostal britský atašé v Oslu balíček, a když ho v Londýně 4. 11. 1939 analyzovali, zjistili, že obsahuje soubor informací včetně údajů o velkých raketách na severním cípu Usedomu. Nikdo těmto zprávám ale nevěnoval pozornost, až mnohem později bylo potvrzeno, že to byly informace převážně pravdivé a že v tu dobu dokonce vývoj raket probíhal již třetím rokem…. Kdo balíček poslal, není zcela jasné, snad to byl Hans-Heinrich Kummerow, levicový sympatizant, který později zahynul v koncentračním táboře.
Během roku 1942 přichází do Londýna více informací. Už na jaře jsou to zprávy polského odboje o vývoji raket v Peenemünde, objevuje se informace ze Stockholmu – prý u se Swinemünde zkouší rakety 5t těžké a s doletem 200 km, nic z toho však Brity nepřesvědčuje a ani na tyto zprávy nijak nereagují.
15. 5. 1942 Peenemünde fotografuje britský výzvědný spitfire, ale ani tehdy nevzniká žádné podezření.
K obratu dochází až v březnu 1943. Po výslechu a tajném odposlechu zajatých německých generálů Wilhelma von Thomy a Ludwiga Crüwella, kteří se spolu v tajně sledovaném rozhovoru diví, proč není Londýn ještě bombardován raketami, dochází zpravodajské službě (po spojení s dalšími indiciemi) význam a možná míra ohrožení Velké Británie, mají-li Němci skutečně k dispozici nějakou dálkově ovládanou, dalekonosnou střelu či raketu. V té době ovšem Němci už chystají dokonce hromadnou výrobu V1 i V2.
A i když v některých vědeckých i vojenských kruzích ještě v březnu trvá podezření, že jde ze strany Němců o dezinformaci, neboť si britští odborníci nedokázali představit jako technicky možné, aby cokoliv raketového dolétlo na britské ostrovy (Britové znali jen pevné palivo – kordit – a ten neumožňoval tak dlouhý dole a možnost kapalného paliva jim vůbec nepřišla na mysl), spojený výbor náčelníků štábů všech britských ozbrojených složek se přesto schází a rychle rozhoduje. Vytváří 15. 4. 1943 analytickou komisi a do jejího čela staví Duncana Sandyse.
| Duncanu Sandysovi je v té době 35 let. Na začátku války sloužil v Norsku u protiletecké obrany, později velel raketovému zkušebnímu pluku, ale těžká automobilová nehoda znamenala konec vojenské kariéry. Ve volební kampani se poznal s dcerou Winstona Churchilla Dianou, kterou si vzal za manželku. Stal se členem britského kabinetu, byl jmenován parlamentním sekretářem ministerstva zásobování. Z tohoto postu měl odpovědnost i za zbrojní program, včetně vývoje i výroby zbraní. |
 |
Na základě výsledků a vyhodnocování předkládá Sandys tři možné varianty německé zbraně:
1. dalekonosné dělo
2. letadlo – raketa
3. raketa startující buď z hlavně, nebo z podzemního prostoru
Dr. Frederick Alexandr Lindemann, pozdější lord Cherwell, britský fyzik a Churchillův vědecký poradce, tedy velmi vlivná osoba, ale nevěří na raketu, předpokládá nutné technické problémy – použité palivo, možnosti dálkového řízení a nemožnost směrování rakety po odpálení, kdy musí mít nutně nízkou letovou rychlost. (To ale už von Braun vyřešil - počáteční řízení v době nízké rychlosti rakety provádí grafitovými kormidly umístěnými v proudu plynů uvnitř výtokové trysky).
Sandys tedy pokračuje v získávání důkazů, hlavně fotografickým průzkumem. Od 11. 4. 1943 provádí RAF pravidelné přelety nad Peenemünde (např. letka A, 540. peruť, letiště Leuchars, Skotsko; do Peenemünde 1120 km, 5 letů), usilovně je fotografováno francouzské severní pobřeží, kde se předpokládá nějaké odpalovací zařízení. Na vyhodnocování leteckých snímků se podílí odborná skupina vedená mjr. E. J. A. Kennym. 29. 4. 1943 sice uvede mylné závěry z analýzy fotek, nicméně potvrzují, že se v Peenemünde nějaké zbraně rozhodně vyvíjejí. V květnu 1943 byl pořízen první snímek V1, dle popisu šlo o „cylindrické objekty“, bílé čárky 1,5mm dlouhé. O správnou identifikaci zobrazených objektů se zasloužila Constance Babington-Smithová.
 |
Constance Babington-Smithová je původně vyučená modistka, později pracovala pro módní časopisy. Do WAAF vstupuje v roce 1940, o rok později již řídí sekci analytiků fotografií zhotovených v týlu nepřítele. Získává důstojnickou hodnost a ve službě je až do r. 1945. Od Churchilla získává přízvisko Miss Peenemünde, dostává vysoké britské vyznamenání, působí i u Američanů v době bojů v Pacifiku, od kterých nakonec přijímá vyznamenání Legion of Merit. V roce 1957 vydala knihu Evidence in Camera, která byla prvním zpracováním historie britského fotografického průzkumu za druhé světové války. |
Tato vynikající vyhodnocovatelka fotografií rozpoznává na snímcích odpalovací rampu a na ní malé letadlo.
Mezitím docházejí další zprávy a informace. Velmi aktivní je polská expozitura Armiji Krajowej „Lombard“, která pomocí tajného agenta T2-As (R. Träger) získává poměrně podrobné informace o raketách v Peenemünde, v červnu 1943 přicházejí zprávy od norských rybářů o divných střelách, které dopadly do moře. Byl také získán dokument z německého ministerstva letectví o prioritách v přídělu benzínových kupónů. Peenemünde zde figuruje na vysokém místě důležitosti. I to zapadá do mozaiky získaných informací.
V červnu už jsou k dispozici poměrně jasné důkazy o ohrožení raketovým útokem, neboť fotografie z francouzského pobřeží ukazují, že tu probíhá výstavba ramp, podobných ze snímků z Peenemünde. Dále jsou zjištěny různé práce ne zcela jasně identifikovatelné povahy, hlavně v oblasti Wattenu u St. Olmer a v Brunevalu u Félu.
28. 6. 1943 je analytickým týmem oznámeno, že sloup v délce 12m a síle 1,2m, zachycený na fotografii z přeletu nad Peenemünde je raketa. Dolet se odhadl na 90 – 130 mil.
29. 6. 1943 zasedá schůze válečného kabinetu a rozhoduje i přes stálé diskuze o přesném charakteru a povaze vyvíjených zbraní, o nutnosti náletu na Peenemünde.
Jsou dva měsíce od začátku pátrání po tajemství německé raketové zbraně.
V červnu už jsou k dispozici poměrně jasné důkazy o ohrožení raketovým útokem, neboť fotografie z francouzského pobřeží ukazují, že tu probíhá výstavba ramp, podobných ze snímků z Peenemünde. Dále jsou zjištěny různé práce ne zcela jasně identifikovatelné povahy, hlavně v oblasti Wattenu u St. Olmer a v Brunevalu u Félu.
28. 6. 1943 je analytickým týmem oznámeno, že sloup v délce 12m a síle 1,2m, zachycený na fotografii z přeletu nad Peenemünde je raketa. Dolet se odhadl na 90 – 130 mil.
29. 6. 1943 zasedá schůze válečného kabinetu a rozhoduje i přes stálé diskuze o přesném charakteru a povaze vyvíjených zbraní, o nutnosti náletu na Peenemünde.
Jsou dva měsíce od začátku pátrání po tajemství německé raketové zbraně.
Nálet
V historii Peenemünde a jejího významu ve vývoji zbraní V1 a V2 je britský nálet ze 17. srpna 1943 důležitým mezníkem. Často se při studiu materiálů o fenoménu Peenemünde setkáváme s odkazy na dobu „před náletem“ a „po náletu“.
Věnujme tedy tomuto ději širší pozornost.
Plánování bombardovacího velitelství
 |
Velitelem britského bombardovacího letectva je maršál (Air Chief Marshall) sir Arthur Harris, zvaný příznačně „bombarďák Harris“. Je zastáncem masivních bombardovacích útoků, chce dostat Němce na kolena bezohledným bombardováním průmyslových i civilních cílů německých měst. Tentokrát je postaven před úkol zasadit úder na malé, leč strategicky velmi důležité místo. Se svým štábem proto vypracoval plán do té doby ojedinělého útoku bombardovacích letadel na pozemní cíle. |
Hlavním požadovaným úkolem je zničit ve třech vytipovaných oblastech poloostrova výrobní a civilní budovy včetně ubytovacích prostor pro technický a odborný personál, popř. uschovanou dokumentaci. Tento tak velmi malý prostor pro plošné bombardování je vzdálen cca 900 km od Velké Británie.
Britské bombardování mělo postihnout tři oddělené části Peenemünde:
1. pokusný areál se zařízením, jehož zničení by postihlo výzkumnou činnost a vývoj rakety
2. výrobní areál, skládající se ze dvou velkých továrních dílen, kde zřejmě probíhá konečná montáž raket či výmetného zařízení.
3. sídliště – obytné plochy a ubytovny s cílem usmrtit nebo zásadně zranit co nejvíce vědeckého a technického personálu.
Britské bombardování mělo postihnout tři oddělené části Peenemünde:
1. pokusný areál se zařízením, jehož zničení by postihlo výzkumnou činnost a vývoj rakety
2. výrobní areál, skládající se ze dvou velkých továrních dílen, kde zřejmě probíhá konečná montáž raket či výmetného zařízení.
3. sídliště – obytné plochy a ubytovny s cílem usmrtit nebo zásadně zranit co nejvíce vědeckého a technického personálu.
Taktické předpoklady vyžadují nutnost bombardování z poměrně malé výšky a s využitím těchto nových metod:
- nepřímé značkování a bombardování (shoz značek cílových indikátorů na snadno viditelné místo vně cílového prostoru. Pumy jsou pak zaměřeny s vhodnou mírou přesahu. Takto umístěné značky jsou dobře viditelné, nezakrývá je kouř a prach z následného bombardování. Problémem je vítr, který může značky posunout.
- bombardování s časovým odstupem – metoda využívá snadno rozeznatelné orientační body před cílem a spolupráci s hlavním bombometčíkem. Ten po průletu orientačních bodů hlásí přesný čas přeletu a instruuje přesný směr na cíl. Navigátor s použitím doby přeletu orientačních značek vypočítá přesný čas shozu bomb, bez ohledu na mraky, mlhu či kouř. Problémem je nutná viditelnost předem daných orientačních bodů
- systém „master-bomber“ – hlavní bombometčík (poprvé byl uplatněn Guy Gibsonem při náletu na přehrady); funkce byla také označována „hlavní ceremoniář“, „komentátor náletů“ nebo „hlavní letovod“.
Základním předpokladem je samozřejmě noční nálet, který pro výše uvedené parametry a charakter bombardování vyžaduje jasnou noc s dostatečným měsíčním svitem
7. července 1943 se uskutečňuje porada velitelů vybraných skupin bombardovacího letectva.
Jde o 5. skupinu bombardovacího velitelství, velitelem je air-vicemarshal Ralph Cochran, (v rámci této skupiny byla vytvořena i legendární 617. letka „The Dambusters“), a dále o 8. skupinu bombardovacího velitelství.
Hlavním bombometčíkem je určen plk. J. H. Searby, propracují se jednotlivé segmenty náletu. V rámci operace se využije také systém Windows (z letadel vypouštěné staniolové pásky, které ruší radarový odraz) a jako klamný cíl bude v téže době proveden diverzní nálet několika letadel Mosquito na Berlín.
Nálet bude uskutečněn v srpnu, kdy je od 11. 8. vhodných 12 nocí pro provedení útoku za předpokládaných podmínek dostatečného měsíčního svitu. Požadováno je dále bezmračné nebe nad Peenemünde a jasné počasí je požadováno i pro přistání zpět v Anglii.
Operace dostává název Hydra a klamná operace nad Berlínem Whitebait (šprot).
Na vytipovaných úsecích pobřeží Anglie, které se podobá tomu v Peenemünde, se začínají provádět cvičné nálety, zdokonaluje se taktika bombardování s časovým odstupem i spolupráce s hlavním bombometčíkem. To vše za co nejpřísnějšího utajení. Posádky letadel ani velitelé nevědí, kam a co poletí bombardovat, jsou si jen vědomi důležitosti a ojedinělosti budoucího náletu.
Výzvědná služba předkládá Němcům informace o tom, že příští nálet čeká Berlín a protože už od jara Spojenci začínají s masivním bombardováním německých měst a průmyslových cílů, uskuteční se několik menších náletů nad Berlín, přičemž letadla záměrně nalétávají od severu přes Peenemünde.
Sir Arthur Harris bedlivě zkoumá zprávy meteorologů. První měsíční noci v plánovaném období jsou ovlivněny oblastí nízkého tlaku provázené oblačností, ale pak přichází konečně zásadní informace.
Vhodná noc by mohla být dle meteorologů ze 17. na 18. srpen 1943.
7. července 1943 se uskutečňuje porada velitelů vybraných skupin bombardovacího letectva.
Jde o 5. skupinu bombardovacího velitelství, velitelem je air-vicemarshal Ralph Cochran, (v rámci této skupiny byla vytvořena i legendární 617. letka „The Dambusters“), a dále o 8. skupinu bombardovacího velitelství.
Hlavním bombometčíkem je určen plk. J. H. Searby, propracují se jednotlivé segmenty náletu. V rámci operace se využije také systém Windows (z letadel vypouštěné staniolové pásky, které ruší radarový odraz) a jako klamný cíl bude v téže době proveden diverzní nálet několika letadel Mosquito na Berlín.
Nálet bude uskutečněn v srpnu, kdy je od 11. 8. vhodných 12 nocí pro provedení útoku za předpokládaných podmínek dostatečného měsíčního svitu. Požadováno je dále bezmračné nebe nad Peenemünde a jasné počasí je požadováno i pro přistání zpět v Anglii.
Operace dostává název Hydra a klamná operace nad Berlínem Whitebait (šprot).
Na vytipovaných úsecích pobřeží Anglie, které se podobá tomu v Peenemünde, se začínají provádět cvičné nálety, zdokonaluje se taktika bombardování s časovým odstupem i spolupráce s hlavním bombometčíkem. To vše za co nejpřísnějšího utajení. Posádky letadel ani velitelé nevědí, kam a co poletí bombardovat, jsou si jen vědomi důležitosti a ojedinělosti budoucího náletu.
Výzvědná služba předkládá Němcům informace o tom, že příští nálet čeká Berlín a protože už od jara Spojenci začínají s masivním bombardováním německých měst a průmyslových cílů, uskuteční se několik menších náletů nad Berlín, přičemž letadla záměrně nalétávají od severu přes Peenemünde.
Sir Arthur Harris bedlivě zkoumá zprávy meteorologů. První měsíční noci v plánovaném období jsou ovlivněny oblastí nízkého tlaku provázené oblačností, ale pak přichází konečně zásadní informace.
Vhodná noc by mohla být dle meteorologů ze 17. na 18. srpen 1943.
Start
Maršál Harris se okamžitě rozhoduje a dává povel k útoku. Začínají probíhat poslední operační rozkazy.
V 16.00 proběhne brífing pro 4241 příslušníků RAF z Velké Británie, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a dalších zemí.
Stále není prozrazen pravý účel náletu, jen se zdůrazňuje jeho důležitost a ojedinělost, letcům je i přijatelně vysvětleno bombardování civilního sídliště. A hlavně je kladen důraz na fakt, že pokud se nálet nezdaří či nepřinese očekávané výsledky, bude se opakovat další dny bez ohledu na ztráty, které samozřejmě budou větší a větší, neboť Němci posílí obranu i letecké krytí.
Je potřeba zmínit, že několik hodin před náletem na Peenemünde podnikne 8. letecká armáda USAF za ceny značných ztrát velký nálet na závod pro výrobu kuličkových ložisek ve Schweinfurtu a na Řezno. Sestřeleno bylo 60 létajících pevností.
Ve 20.00 začíná rolování a letištím je oznámeno, že začíná operace Goodwood (je to slovní hříčka, neboť Goodwood je závodiště, kde se konají každoročně dostihy a přeneseně je to výraz pro maximální úsilí).
Ve 21.00 start prvních naváděcích letounů a Pathfinderů, po 15 minutách startují hlavní letecké síly. Před letci je celkem cca 2000 km a 7 až 8 hodin letu.
V 16.00 proběhne brífing pro 4241 příslušníků RAF z Velké Británie, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu a dalších zemí.
Stále není prozrazen pravý účel náletu, jen se zdůrazňuje jeho důležitost a ojedinělost, letcům je i přijatelně vysvětleno bombardování civilního sídliště. A hlavně je kladen důraz na fakt, že pokud se nálet nezdaří či nepřinese očekávané výsledky, bude se opakovat další dny bez ohledu na ztráty, které samozřejmě budou větší a větší, neboť Němci posílí obranu i letecké krytí.
Je potřeba zmínit, že několik hodin před náletem na Peenemünde podnikne 8. letecká armáda USAF za ceny značných ztrát velký nálet na závod pro výrobu kuličkových ložisek ve Schweinfurtu a na Řezno. Sestřeleno bylo 60 létajících pevností.
Ve 20.00 začíná rolování a letištím je oznámeno, že začíná operace Goodwood (je to slovní hříčka, neboť Goodwood je závodiště, kde se konají každoročně dostihy a přeneseně je to výraz pro maximální úsilí).
Ve 21.00 start prvních naváděcích letounů a Pathfinderů, po 15 minutách startují hlavní letecké síly. Před letci je celkem cca 2000 km a 7 až 8 hodin letu.
Letecké síly
Náletu se nezúčastnilo tolik letadel, kolik si britští plánovači představovali. Vedlo k tomu několik důvodů. Jednak v té době ještě stále přecházely některé perutě přestavbou z Wellingtonů na Lancastery, byly i posádky, které se nemohly zúčastnit pro únavu z předchozích letů do Itálie a zpět, na některých letištích v jižní Anglii řádila pověstná mlha a byly i kuriózní případy, kdy ubikaci mužstva zaplavil obtížný hmyz a v době dezinfekce dostali letci i personál dovolenou. Svou roli samozřejmě sehrála i úroveň výcviku posádek, některé musely být kvůli tomuto hledisku vyřazeny. A také po startu část letounů odpadla z důvodů přetížení pumami a palivem, došlo i ke zřícení, objevily se poruchy a následné návraty.
Nakonec míří přes Severní moře ke shromažďovacímu bodu „Poloha A“ (550 10´ SŠ a 070 VD) 569 čtyřmotorových bombardérů. V bodě A dochází ke zformování celého uskupení.
Bombardéry mají na svých palubách 1924t pum (1650 trhavých, 274 zápalných), dále 1760 galonů paliva, značkaři vezou 214 cílových indikátorů, 216 světlic, 200 balení staniolových proužků Windows a také balíky letáků, které budou shazovány nad Dánskem.
Nálet by měl trvat 40 minut a jednotlivé cílové části měly být bombardovány podle daného plánu třemi postupnými vlnami bombardérů, nejprve sídliště, pak výrobní a nakonec pokusné závody.
 |
 |
 |
| Handley Page Halifax | Short Stirling mk IV | Avro 683 Lancaster |
zpracoval: Ivo Filáček foto: Internet, Bacground uveřejněno 17. února 2014
|
|
|
|
|
