Historie vývoje a výzkumu tajných zbraní, míst jejich vzniku i umístění, jejich tvůrců i ničitelů.                              3. část

Luftwaffe

Odpovědnou osobou za obranu Německa před stále sílícími bombardovacími útoky Spojenců je genplk. Hans Jeschonek - náčelník štábu Luftwaffe. Gen. Josef Kammhuber je velitel celé složky nočních stíhačů (XII. letecký sbor) a má velitelství v Deelenu u Arnhemu. (Letiště Deelen hraje svoji roli o rok později v plánech operace Market Garden. V případě úspěchu tu má být vysazena 52. divize Lowland – k tomu ale nikdy nedojde).

Němci měli obranu pobřeží a vzdušného prostoru členěnou na systém tzv. boxů což byly pásy oblastí cca 56km široké napříč. Tyto boxy se táhly ve dvojitém pásu podél pobřeží Severního moře a byly hlídány radary a protiletadlovým flakem. Zároveň tu byla k dispozici letadla pro ochranu jednotlivých boxů a dle potřeby jsou do předem určených úseků svolávány noční stíhačky. Letecký park se skládal zpravidla z letounů Junkers 88, Messerschmitt 110 a Dornier 217.

V té době ale Němci začínají s novou taktikou nasazení nočních stíhaček. Jednotka mjr. Hajo Hermanna vytvořila systém nazvaný Wilde Sau - Divoká svině nebo Divočák. Tyto posádky mají vlastní individuální taktiku, nepodřizují se radarovým upozorněním a organizačně složitému navádění z pozemních stanovišť. Operují poblíž centra shozu pum, vyhledávají v kuželech světlometů jednotlivé bombardéry a pak na ně útočí. Tato taktika je zatím nová a ne příliš vyzkoušená.

Novinkou je i zkušební výzbroj dvou Me 110, umístěných v Parchimu, asi 160 km od Peenemünde. Mají namontovány dva 20mm kanony, které mohou střílet vzhůru, tedy z hluchého místa pod napadeným bombardérem. Tento systém dostal přezdívku Schräge Musik – Zvláštní muzika a Němci do něj vkládají velké naděje.

 

užití systému Schräge Musik

Systém Windows, který Spojenci začali s úspěchem používat je sice dobrý, ale neúčinný v případě radaru typu Freya. Ty zachycují diverzní přelet 8 Mosquitů, které míří na Berlín nad nizozemským pobřežím a později i větší formaci bombardérů mířící k Peenemünde. Ohlašují tuto skutečnost dalším rutinním postupem, který zásadně nezdůrazňuje výjimečnost očekávaného náletu. Dochází ještě k jiné události, která ovlivní nastávající události. V divizním bojovém štábu v Arnhemu, kudy procházely všechny zprávy na velitelství generála Josepha Kammhubera, velitele obranného systému nočních stíhačů, náhle dochází k výpadku a přerušení spojení. Bylo to snad diverze britských agentů? Toto nikdy nebylo ani potvrzeno ani vyvráceno…

Na základě získaných a vyhodnocených informací odhadují Němci směr náletu jednoznačně na Berlín.

Přiblížení

21.30hod jsou aktivovány německé noční stíhačky – v té době je už RAF 160 km od dánského pobřeží. Vzlétá 213 stihaček (158 dvoumotorových a 55 Me 109 a Fockewulf 190).  Všechny míří k Berlínu.  Také RAF má k dispozici dálkové perutě nočních stíhačů, tzv. intruder´s neboli rušitelů. Tu noc vzlétá k opotřebování a obtěžování nepřítele 141. peruť z Witteringu. Jejím úkolem je napadat vzlétající nebo přistávající německé noční stíhačky u jejich domovských letišť při pobřeží kanálu La Manche a Severního moře.

Mezitím se bombardéry zformovaly a míří přes Dánsko ke svému cíli. Let je prozatím klidný, v tu dobu totiž německé noční stíhačky míří na Berlín a rovněž fungují shazované staniolové proužky – Windows. A v sektorech – boxech – mají Němci k dispozici jen asi 13 letounů. Ty sice vyletí a dojde k několika střetnutím, ale bombardéry se ubrání a minimálně dvě stíhačky jsou poškozeny.

Letci vzpomínají, že nad Dánskem, i přes přísné okupační pokyny k zatmění, se objevovala blikající světla oken jako pozdrav přilétajícímu svazu. Nad Dánskem byly také shozeny letáky a v jednom případě byl proveden po dohodě s odbojem i shoz zbraní. Ten byl však Němci zjištěn, odbojová skupina zadržena a v souvislosti s tím byl popraven vůbec první Dán od začátku německé okupace.

A tak v klidu prolétá nad Dánskem 569 bombardérů RAF. Jako zjevení z jiného světa pak bylo pro britské letce osvětlené švédské Malmö. Byl to náhle pohled na zcela jiný svět než ten, který letci znali ze zatemněné západní Evropy.

Focke-Wulf Fw 190	Messerschmitt Bf 109	Messerschmitt Bf 110

Berlín

Ve 23.00 se nad Berlínem v rámci krycí operace „Whitebait“ objevuje 8 Mosquitů ze 139. perutě z Wytonu, velitel plk. L. C. Slee.

Každé Mosquito nese tři 500kg pumy. Nad cílem začínají shazovat indikátory cíle a Windows tak, aby byl vyvolán dojem velkého náletu.

Odveta nedá na sebe čekat, flak začíná okamžitě pálit a noční stíhačky v rámci taktiky „divoká svině“ prolétávají v okolí předpokládaného výskytu velkých bombardérů. Mosquita shazují své pumy, které samozřejmě způsobí minimální škody, větší způsobily střely flaku a prázdné dopadající nábojnice, ty dokázaly dokonce i zabít několik osob.

6 posádek Mosquit bezpečně splní úkol a vrátí se na základnu, jeden letoun je zasažen, ale pilot dokáže 690 km domů dotáhnout na jeden motor. Při přistání sice havaroval, letadlo bylo na odepsání, ale oba letci se zachránili. Jediné sestřelené Mosquito se stalo obětí pilotů skupiny Divoká svině.

A německé stíhačky dál čekají nad Berlínem na hlavní bombardovací svaz, jsou svolávány i další stíhačky, nakonec je jich tu na 200. Operace Whitebait vyšla dokonale – 8 Mosquito odvedlo pozornost 200 německých stíhačů. Tak měla RAF v Peenemünde výhodu výměnou za dvě Mosquita a dva mrtvé členy posádky.

de Havilland DH.98 Mosquito

Nálet

Když se bombardéry RAF dostaly nad cíl, posádky zjistily, že je částečně zakryt kouřovou clonou. Značkaři začali shazovat světelné indikátory k vyznačení jednotlivých cílů. Už tady se projevily nepřesnosti, které v průběhu akce napravuje hlavní bombometčík.

Pro 1. vlnu jsou zatím výborné podmínky, i přes kouřovou clonu je dobrá viditelnost. Začíná se ozývat flak, nicméně nízko letící bombardéry přestřeluje.

0.15hod od příletu: 1. vlna (250 bombardérů) svrhává celkem 500t trhavin. Díky chybnému značkování ale část pum dopadá mnohem jižněji, až po zásahu hlavního bombometčíka je bombardování korigováno.

0. 31hod: 2. vlna (124 bombardérů Lancaster) shazuje 480t trhavých a 40t zápalných pum. I tady je nepřesné značkování a musí zasáhnout hlavní bombometčík, dodržoval se sice čas a výška bombardérů, ale výsledek nebyl tak zdárný, jak se zdálo. Ostrý vítr zanášel značky, už se začal projevovat vliv sílícího flaku a také se objevují první stíhačky. Bombardování 2. vlny je ukončeno za 11 minut  

Hned poté nastupuje 3. vlna: 173 bombardérů s 670t pum. Užívají taktiku metody časového odstupu, i když pro ni nemají zcela dodrženou výšku. Útočí tu kanadské posádky, které přistupují  volněji k vytyčené taktice, vedle ne zcela dodržované výšky se posunuje i časový plán a navíc zde nebyla hlavním bombometčíkem zjištěna odchylka značek.

Přesto bombardéry odvedly dobrou práci, až 7x nalétávaly na cíle, odrážely útoky protiletadlové lodě, ukotvené u pobřeží a zahnali i několik nočních stíhaček.

Bombardování bylo ukončeno za 48 minut, ale ještě po dalších 20 minutách byl proveden poslední nálet (Lancaster, Harry Lock, 467. peruť).

Celkem bylo svrženo 1795t pum.

Na zemi

Jaká byla v době náletu ochrana Peenemünde? Víme už, že od jara 1943 bylo připravováno protiopatření, vše ale bylo ve stadiu počátečních prací. Na sídlištích se sklepy přebudovávaly v kryty, totéž proběhlo v pokusných závodech. V okolí byly umístěny baterie lehkého flaku, v písčitých dunách se budovaly tzv. Splitterraben - zákopy proti střepinám. Kasárna a ubytovny měly ovšem minimální ochranu, budovaly se pouze kryty v blízkých lesících. A také sem byla umístěna zařízení pro výrobu umělé kouřové clony.

V době náletu pak 1. vlna vinou příliš jižně posunutých značek bombardovala tábor pro zahraniční dělníky Trassenheide. Baráky zde byly hlídané a noc uzamykány. Proto zde vznikl zmatek a chaos a zahynulo tu na 500 osob.

Tyto pumy byly ovšem určeny pro sídliště severněji polohované (Siedlung) a v něm umístěný odborný technický a vědecký personál. Po opravě umístění cílů došlo k bombardování i zde, nicméně obyvatelé tohoto prostoru měli více času pro ukrytí a sklepy přeměněné v kryty převážně vydržely. Bylo ovšem zničeno 70-80% budov. Celkem tu zahynulo cca 178 lidí, což je relativně málo. Smrti neunikl Dr. Walter Thiel, vedoucí inženýr oddělení raketového pohonu V2 a Dr. Erich Walther - hlavní inženýr údržby. Zahynul také generál W. Chamin-Glyczinski, vojenský velitel zkušebního střediska.

Značné ztráty byly také v jihovýchodní části poloostrova, kde byla ubytovna pro 400 žen, převážně administrativní personál.

Druhý prostor pro bombardování - dvě velké montážní budovy, kde probíhala hromadná výroba raket V2, dostaly vedle několika menších pouze dva přímé zásahy těžkých pum. Zásadních škod uchránil budovy ráz staveb s vysokou střechou, která zachytila výbuchy pum, silná podlaha pak ochránila spodní prostory. Nicméně byly poškozeny části hotových raket i strojů. Dále bylo zničeno mnoho domů, kanceláře a projekční prostory. Bohužel mnoho pum šlo jen těsně mimo a také výrobní a konstrukční plány se v tu dobu již duplikovaly a byly ukládány mimo místní závody.

Třetím cílem byly pokusné závody. Tady byl prostor k bombardování asi 1000m dlouhý a 450m široký. Třetí vlna bombardérů se už potýkala s hustou kouřovou clonou, flakem i stíhačkami. Lidé měli dostatek času se ukrýt. Značkování posunulo střed rámce bombardování asi o 365m, přesto tu byly způsobeny vážné škody. Bylo zničeno 25 hlavních budov, 9 poškozeno, asi 77 menších domů, kde byly administrativní štáby a některá technické zařízení, bylo zničeno. Bez úhony vyvázl jak Werner von Braun, tak i generál Dornberger.

Útok byl soustředěn pouze na východní část poloostrova. Letiště West v západní části poloostrova, kde probíhal vývoj V1, zůstal nepoškozen. Stejně tak nedotčen byl i závod na výrobu kapalného kyslíku, umístěný též na západní straně ostrova. Na vlastní obec Peenemünde dopadlo ovšem pár pum, zahynuli 4 lidé.

Dodejme jen, že jakýkoliv výzkum, výroba či činnosti související v Peenemünde ustaly až po amerických náletech v roce 1944.

  

bombardování Peenemünde v září 1943 a americkými letouny v roce 1944

Asi největší chybou a tragédií bylo chybné označení první zóny a do hledáčků bombardéru se tak dostal tábor Trassenheide, kde došlo k masakru civilních zahraničních dělníků. Hodně pum také spadlo do lesa a moře.

Evangelická církev v Karlshagenu postavila po válce na místním hřbitově kamenný kříž, na kterém je vyryt tento nápis: “V tomto hrobě odpočívá 91 Poláků, 23 Ukrajinců, 17 Francouzů, 16 vězňů koncentračního tábora, 66 osob neznámé národnosti, celkem 213 osob přivezených na nucené práce. Bůh praví: Znám tě dle jména“.

V době existence Německé demokratické republiky (NDR) byl v Karlshagenu vybudován pomník na památku všech vězňů, kteří nalezli na Usedomu smrt. Odhalen byl 8. 5. 1970.

Vzdušné souboje

Vraťme se ještě jednou nad Peenemünde do doby, kdy nálet teprve začíná. Prvních 30 minut se díky diverzní operaci Šprot neobjevila na nebi ani jedna stíhačka. Němečtí piloti, kteří čekali nad Berlínem, viděli sice na severu záblesky výbuchů, zůstávali však v očekávání vytrvale na berlínském nočním nebi. Protože ale někteří po čase začali tušit zradu, pár se jich vydalo na vlastní pěst na sever, kde viděli záblesky výbuchů. Postupně se přidali i další a celkem jich nakonec nad Peenemünde operovalo asi 35. Tak jako bombardéry těžily z dobré viditelnosti, tatáž výhoda platila nyní i pro německé stíhače, kteří se okamžitě pustili do vzdušných soubojů, hlavně s bombardéry 2. a 3. vlny. Celkem došlo nad Peenemünde ke 46 střetnutí a 28 bombardérů RAF bylo sestřeleno (18 Lancasterů, 8 Halifaxů, 2 Stierlingy). Němci měli ztráty 5 stíhaček (4Me 110, 1 Dornier 2017, možných sestřelů bylo ale zřejmě více).

Jako velice účinné se projevilo nasazení dvou Me 110, vybavených systémem „Schräge Musik“. Jeden z nich, řízený zkušeným pilotem, dokázal střelbou z kanónu, umístěném v kopuli, zničit 6 bombardérů za 30 minut, aniž by piloti RAF postřehli kdo, a odkud se vůbec střílí.

Zpáteční let

Při zpáteční cestě docházelo i nadále k dalším ztrátám RAF. Obětmi byli jednak odchýlené letouny, které se nad městy dostaly do hledáčků světlometů a následně dobře zaměřeného flaků a pak hlavně letouny třetí vlny, které byly napadeny dalšími nočními stíhači.

Jejich větší nasazení bylo naštěstí znemožněno činností britských intruderů.

Posledním přistávajícím letounem byl Halifax 419. perutě v 5. 35, sgt. J. McIntosh. Jeho let trval 8hod 40min.

Druhý den

18. srpna v 10.00 výzvědný letoun RAF provedl vyfotografování Peenemünde a bezpečně se vrátil na základnu.

V německých řadách pokračuje tragédie započatá včerejší nocí. Náčelník štábu Luftwafe genplk. Hans Jeschonek se zastřelil po opakovaných výtkách Hitlera a Göringa. Oba mu již předtím dávali za vinu selhání leteckého mostu pro zásobování 6. armády von Pauluse u Stalingradu a také jej obviňovali za neschopnost bránit německá města před spojeneckými nálety. Dnešní výtky za překvapivý úder na utajované Peenemünde byly pro něj příslovečnou poslední kapkou…

V samotném Peenemünde začíná sčítání a také odstraňování škod. V rámci úklidu se provádějí různé zastírací taktiky, jako je natírání nepoškozených střech, aby vypadali jako vyhořelé, odstranění trávy do kruhů, aby to vypadalo jako krátery, vyhozeny byli i některé poškozené budovy. Potíže činí časové pumy, které maří obnovu, prodleva jejich zapalovačů je od 6hod až po 3dny

Padlí příslušníci RAF jsou pohřbeni většinou v písečných dunách, po válce pak byly ostatky 69 těl britských vojáků uloženy na britském válečném hřbitově v Berlíně, kde jsou pochovaní i další letci z následující letecké bitvy o Berlín. Zajatci pak byli rozmístěni do různých Stalagů – zajateckých táborů pro spojenecké vojáky.

Bilance

Z 596 bombardérů, shodilo bomby 560 z nich. Celkem bylo shozeno 1795t bomb (1528t trhavých, 267t zápalných). 28 bombardérů bylo sestřeleno při náletu přímo nad Peenemünde, ostatní na zpáteční cestě, takže celkové ztráty RAF činily 40 letounů (28 Lancasterů, 10 Halifaxů, 2 Stierlingy).

Připočítejme do celkového počtu zúčastněných letounů ještě 8 Mosquito nad Berlínem, a také 38 beaufightrů a mosquit, které působily jako jako intruder´s.

Samozřejmě je potřeba do závěrečné bilance započítat ztrátu 290 kvalitních členů posádek, z nichž zahynulo 245 mužů (Velká Británie - 167, Kanada 60, Austrálie 10, Nový Zélend 3, USA 2, Rhodesie 1, Trinidad 1, Jižní Irsko 1). Nejtěžší ztráty zaznamenala 5. a 6. skupina bombardovacího letectva, přičemž 6. skupina (kanadská) vykázala až 20% ztráty.

Taktický výsledek operace

Všechny tři vybrané prostory peenemündského perimetru byly mnohokrát zasaženy. Zásadní chybou bylo samozřejmě počáteční příliš jižně označená hranice první zóny. Tak byl bombardován Transsenheidenský tábor a řada pum spadla do lesa a do moře.

Ve výsledku lze však konstatovat úspěch, zvláště s přihlédnutím k tomu, že šlo z hlediska taktiky o první použití velkého počtu bombardérů na tak malý cíl a v tak malé výšce.

Roli úspěšnosti tu hrály tři, možná čtyři zásadní faktory:

1) posádky si byly vědomé významnosti akce, byly dobře připravené a učinily vše pro konečný úspěch

2) přítomnost hlavního bombometníka a jeho činnost a oprava chybného značení

3) použití bombardování s časovým odstupem (5. skupina) - ukázalo se jako přesnější

4) úspěch diverze Mosquitů nad Berlínem

Do faktorů podmiňujících úspěch samozřejmě patří i dobré klimatické podmínky, jasná noc s měsíčním svitem a také činnost intruderů.

Na straně Němců by se mohlo říci, že došlo k selhání, ale v konečném součtu lze v souvislosti se zásahem nočních stíhačů přiznat přece jen úspěch a také taktika „Schrage Musik“ překvapila svou efektivností.

Německé ztráty: 8 Me 110, 1 Dornier 217, 2 Focke Wolfy 190, 1 Me 109, možná ale bylo sestřeleno nebo alespoň poškozeno více letadel. Zklamáním byla účinnosti flaku, jeho zásah nebyl nijak výrazný. Na překážku byla zdlouhavá organizace řízení a přestřelování do větších výšek, takže na svém kontě vykázal sestřel asi 3-4 letounů.