Poklidný podzimní navečer. Londýňané v tuto dobu již sice vědí, že existují střely V1, které je mohou ohrozit, ale britská protiopatření jsou v září už velmi účinná a ze sedmi odpálených střel V1 doletí k cíli stěží jedna a také doby ničivých leteckých náletů jsou už dávno pryč…. Zničehonic se ale ozve obrovská detonace, do povětří létá zemina, kusy cihel, ozývají se výkřiky. Když se rozplyne dým, objevuje se kráter 9m široký a 6m hluboký. Jsou tu tři mrtví lidé. Na Londýn dopadla Hitlerem dlouho avizovaná zbraň odplaty – první V2.

Vývoj raket v Německu

Němečtí raketoví teoretici a experimentátoři

Koncentrace skutečně zdatných vědců a konstruktérů, kteří v poválečném Německu experimentovali s raketovým programem je obdivuhodná.
Nejznámějším průkopníkem ve vývoji a výzkumu raket po 1. světové válce v Německu je prof. Hermann Oberth, původem z Rumunska. Jeho kniha Cesty do vesmíru ovlivnila i nadchla řadu jeho pozdějších spolupracovníků a následovníků.
Nepřehlédnutelný je se svými výzkumy také ing. Rudolf Nebel, patří sem ing. Walter Robert Dornberger a v roce 1930 se přidává 18tiletý Werner von Braun, pozdější premiant tohoto odvětví nejen v Německu, ale i ve světě druhé poloviny 20. století. Ing. Rudolf Nebel, Klaus Riedel a Willy Ley pak pracují pod hlavičkou tzv. Verein fuer Raumschiffahrt (VfR) – Sdružení pro vesmírné lety.

V roce 1929 probíhalo natáčení filmu Žena na Měsíci, který režíroval Fritz Lang. Tento film byl reakcí na raketové nadšení, které tehdy ovládlo Německo. Jeden z posledních filmů němé éry hlásal, že bude stát na vědeckých podkladech. Proto přizval režisér k filmu známého vědce ing. Hermana Obertha jako odborného poradce. Oberth se díla zhostil s nadšením, které ho však po čase přešlo. Nakonec se však dílo povedlo dovést do kompromisu. Zajímavé je, že rakety V2 později vedle symbolu ženy na měsíci, přebraly také černobílý design, který byl použit právě v tomto filmu.

V roce 1930 se začíná o raketový vývoj zajímat armáda a projevuje výzkumu i vývoji svoji přízeň a podporu. Raketové zbraně totiž nebyly nikterak omezovány ustanoveními Versaillské smlouvy, která jinak striktně vymezovala restrikce zbrojního programu Německa. V té době už probíhají pokusy na raketové základně u Berlína (Reinickendorf a Kummersdorf).
V r. 1934 však při havárii pokusné rakety na tekuté palivo v Kummersdorfu zahynul její vedoucí výzkumu dr. Wahmke. Postupně pak začíná i v souvislosti s dusnou atmosférou v Německu po nástupu nacistů v roce 1933 jakási likvidace raketových konstruktérů. Byl odsunut Nebel s poukazem na židovský původ, zahynul konstruktér Tilling, neúspěch dvojice konstruktérů Winklera a Huckela s raketou HW – 2 je také odsunuje do pozadí a zelenou stále více dostává mladý Werner von Braun, který konstruuje svůj první prototyp již v roce 1931 pod názvem Aggregat n. 1 (odtud pak i německá označení v dalším vývoji raket na tekuté palivo – A1). V roce 1934 pak přichází s dalším vývojovým typem A2 a potom s A3. Gestapo rozpouští Sdružení pro vesmírné lety a od hlavní práce je s odůvodněním rumunského původu odsunut i ing. dr. Hermann Oberth, později ho zaměstná Werner von Braun v Peenemünde a v roce 1944 je přesunut k vývoji protiletecké rakety s pevným palivem (projekt WASAG).

Do pomyslného i faktického čela raketového výzkumu se tedy dostává Werner von Braun a v roce 1935 navrhuje na místo nevyhovující základny v Kummersdorfu oblast, kde jeho děd kdysi lovil divoké kachny, místo opuštěné a nedotčené zásadně člověkem, úzký pruh písčitého pobřeží na severu u Baltu, cíp poloostrova Usedom, kraj u malé vesnice, kterou do té doby nikdo neznal - Peenemünde. Tady by mohla vzniknout nová raketová základna s vývojovým a materiálním zázemím.
V roce 1936 hlavní velitel Wehrmachtu genplk. Werner von Fritsch, který přihlížel pokusu s raketou a byl nadšen perspektivami této zbraně, tento projekt podpořil jako zásadní z hlediska armádní důležitosti.

 

Walter Robert Dornberger	Hermann Oberth	Werner von Braun

16 Fzg (Fieseler-Flugzeugwerken) nebo ZFL 76 nebo dokonce „Kirschkern“ třešňová pecka, později známé jako Fi-103 či V1. Údajným tvůrcem je snad Robert Lusser, ale autorství se připisuje také dr. Oberthovi nebo Hainzi Bunsovi. Projekt přešel nejprve do rukou firmy Heinkel jako typ proudového letadla, později ho přebírá Luftwafe, které se daří vypustit upravený letoun He-112 s ne zcela dokonalým raketovým motorem. A zatímco rakety typu A von Brauna podporuje Wehrmacht, vývoj letounových, bezpilotních střel je v gesci Luftwafe. Samozřejmě lze očekávat konkurenční boj o to, čí projekt bude podpořen špičkami nacistické říše, nebo dokonce zásadně upřednostněn na úkor druhého.

Samotný Hitler v předvečer války nadšeně podporuje oba projekty, ale po rychlých a úspěšných taženích v Polsku a později v západní Evropě, hlavně ve Francii, začíná program vývoje střel a raket ignorovat, neboť se zdá, že je vítězné německé zbraně nebudou potřebovat. Až po neúspěchu v letecké bitvě o Anglii se začíná opět zajímat o Peenemünde a jejím projektům přiznává nejvyšší stupeň důležitosti
Všechny tajné zbraně označí Hitler později jako zbraně odplaty, německy „Vergeltungswaffen“, a proto získávají onu zkratku V (fau) – V1, V2 a V3. Pod tímto označením vstoupily i do vojenské historie.
Podporovatelem projektů je i Himmler, potažmo jím řízená organizace SS. Černé uniformy mají eminentní zájem celý proces podřídit svému velení.

Celá oblast Peenemünde je přísně střežena a je vynaloženo velké úsilí, aby nedošlo k prozrazení toho, co se tu děje. Hlídající a službu tu vykonávají vojáci, kteří musí skládat dokonce i zvláštní přísahu. A je tu co hlídat, zvláště tábor zahraničních dělníků, kteří budují celý komplex výzkumných i výrobních hal a zařízení, ubytovacího a jiného zázemí. Postupně je shromážděno v přilehlém táboře Trassenheide na 10 000 - 12 000 zahraničních dělníků, nejvíce je Poláků, dále jsou zastoupeni Rusové, Ukrajinci, Češi, Italové, Nizozemci, Jugoslávci, Francouzi a to v rámci nucených prací nebo i v rámci pracovní smlouvy, čili je zde vyšší riziko úniku informací, než by bylo třeba v případě nasazení vězňů z koncentračního tábora. I ten v Peenemünde existuje, ovšem poměrně malý, jeho kapacita je asi 1200 mužů.
Výstavba Peenemünde rozhodně nebyla levná záležitost, Von Braun a Dornberger ale dokázali získat dostatek finančních prostředků k výstavbě skutečně špičkového experimentálního pracoviště. V roce 1943 působilo v Peenemünde celkem asi 17 – 20 tisíc lidí včetně personálu a vojáků.

Tým Wernera von Brauna odpaluje 13. 6. 1942 první raketu A4, která exploduje ve vzduchu, v půlkilometrové výšce. 16. 8. téhož roku je tu pak druhý pokus odpálení A4, opět neúspěšný, neboť raketa vybuchla již na odpalovací rampě. Konečně 5. 10. přichází třetí a úspěšný pokus. Raketa uletí 190 km a dopadne do Baltu. Probíhají další pokusy, ne příliš úspěšné, zdařilý byl zhruba každý desátý start.

Luftwafe, která sází na úspěch V1, provádí první odpálení této zbraně 24. 12. 1942.

bezpilotní střela Fieseler Fi - 103 neboli V1

A snad stojí ještě za zmínku, že von Braun se stává SS sturmbannfürerem, námluvy Himmlera s prominentním vědcem jsou evidentní a konstruktér se jim nijak zásadně nebrání. Konečně členem NSDAP je od roku 1938. Nakolik je to úlitba vrchnosti, kompromis za možnost věnovat se naplno životnímu poslání nebo skutečné přesvědčení, není smyslem této eseje. Nicméně jsou to fakta, která dokreslují charakter tohoto jistě geniálního technika v barvách ne příliš lichotivých.
V lednu 1943 se vyhrocuje spor o Peenemünde, o využití raketových zbraní a o dalších možnostech vývoje. Von Braun přesvědčuje Hitlera a silou svých argumentů i charismatem své osobnosti získává jeho další podporu. Zároveň se ale ve vedoucích kruzích objevují reálné úvahy o neudržitelnosti utajení raketového programu a s tím spojené riziko záškodnických akcí nebo dokonce bombardování peenemündského komplexu. Proto se postupně přijímají preventivní opatření. Jde o zabezpečení budov a speciálních nástrojů, plány a výkresy se duplikují a ukládají do trezorů.
Vzniká také představa budoucího podzemního odpalovacího zařízení a Hitlera nakonec uchvátí monumentální model bunkru s odpalovací rampou, odkud by se bezpečně ostřelovala Anglie. Tento model byl předložen 24. 3. 1943 a po delších úvahách byl jako místo realizace výstavby vybrán d´Eperlecques – v severní Franci, poblíž Saint-Olmer.

Peenemünde navštěvují v tomto roce i vysoce postavené návštěvy - Himmler, Speer, Goebels – a všem jsou předváděny převážně zdařilé starty raket A4. V létě 1943 začínají první velké a těžké nálety na Německo (Porúří, Essen, Hamburk), Spojenci začínají pro průlety využívat letiště v Itálii. Od Hitlera začínají přicházet požadavky, které vycházejí z touhy po odvetě a zároveň se vyznačují nesplnitelnými úkoly.