Popis zborovského bojiště - Stanislav Čeček 

BITVA U ZBOROVA Poručík čs. brigády Stanislav Čeček. (Kapitola II. z chystané knihy. Psáno v r. 1917 na ruské frontě.)         opis originálu z pozůstalosti legionáře Josefa Krulicha

Pátého června t. r. na rozkaz štábu 49. armádního sboru byly poslány dvě partie našich „rozvědčíků“, aby se seznámily s podstupy k naší budoucí posici a obhlédly položení nepřítele, o kterém byly štábem armády sebrány podrobné zprávy, získané na základě výzvědů pěchoty a samoletů.

Důležitým pro posouzení bitvy u Zborova jest zvláště účastek nepřátelských zákopů, prostírající se základní linií svojí směrem jižním od vesnice Presovců až k vesnici Josefovce (jižně silnice Zborov – Zločov). Nutno však se zmíniti o historii válečného vzniku a vybudování této opevněné linie, abychom si mohli učiniti správnou představu o jejím strategickém a technickém významu.

Rakušané začali pásmo těchto fortifikací budovati ještě na podzim r. 1915, když totiž ruská vojska byla zatlačena na linii Hladky-Cebrov-Kozlov. Pásmo, vedené od Brodů přes výšku „406“, po okraji lesů nad řekou Graberkou, tvořilo u Zvižína koleno a pokračujíc přes Batkov-Manajov-Cnukalovce-Kabarovce-Presovce ke Koňuchám, skládalo obranou posici rakouskou prvého řádu. 

V srpnu r. 1916 byli Rakušané skutečně na tuto technicky nejmoderněji vybavenou posici zatlačeni a podařilo se jim zde udržeti. Veškeré energie vojsk bylo využito k nejdůkladnějšímu zdokonalení zákopů, a musíme přiznati, že Rakušané vykonali za deset měsíců velmi mnoho. Opevněné pásmo tohoto rayonu tvoří v podstatě systém tří linií, rozdělených na samostatné obranné účastky.

Přesně tento systém byl uplatněn na účastku jižněji silnice Zborov-Zločov, který se stal pro nás tak památným. Němečtí inženýři vojenští správně odhadli důležitost tohoto účastku, chránícího významnou magistrálu železniční i silniční a dle taktického významu jednotlivých výšin i sukcessivní vzdálenosti jich od komunikační magistrály provedli na nich důkladná opevnění.

Nejdůležitějším oporným bodem byl massiv “Mogila 394“ a výška „392“, příhodná zvláště pro pozorovací stanici dělostřeleckou a chránící ze severu Cecovskou dolinu. Výška „385“ zabraňovala průchodu dolinou Cecovskou a spojovala méně aktivní účastek obranný před Godovem. Massiv vyvýšeniny, nazvaný „Mogila“, byl opevněn promyšlenou sítí zákopů, sestavujícíh tři řady obranných linií, spojených vzájemně hlubokými chodbami spojovacími, přizpůsobenými k oboustranné obraně.

Severní sklon vyvýšeniny tvořil vlastně svým opevněním redut, přizpůsobený k obraně ze všech čtyř stran. Tvořil ho ostrý záhyb první linie na východním okraji vesnice Presovců, dvě přetínající tuto linii chodby spojovací a týlová obranná linie, obrácená proti vesnici Koršílovu, t. j. na severozápad.

2 náhledy map s nákresy rakouských i legionářských linií. Klikem lze zvětšit

Dále na jih první linie ostře se lámající u Presovců obrací se na východ a pokračuje vlnovitě základním směrem jižním až k dolině Cecovské, kterou přetíná ve směru jihozápadním a uklání se po té po hřbetu vyvýšeniny „385“ základním směrem jihozápadním až k vesnici Josefovce.

Takovým způsobem pruh obranných zákopů rakouských vytvořil od „Mogily“ až do Cecovské doliny dva „ohňové oblouky“ a tři výstupy, z nichž jižní (na jihovýchod od výšky „392“) nazván byl od generála Selivačeva „českým nosem“.  Severní výstup na „Mogilu“ byl jádrem obrany této výšky, maje výhodný terén na východním sklonu a ovládaje plně podstupy v dolinách, táhnoucích se směrem od Zborova. Severní oblouk obraňoval mírný jihovýchodní sklon „Mogily“ i kotlovinu před okopy západněji vesnice Pogrebců.

Střední výstup, obrácený proti hlavnímu podstupu u Pochrebců, svými úsečnými záhyby tvořil polovinu šestúhelníka a tím i nejvýhodnější posici pro bočný oheň z ručnic. Jižní oblouk, vypouklý na západ, obmykal návršní rovinu „u křížku“ (na východ od výšky „392“) i flangoval ohněm svého severního ramene údolí („Údolí nadšení“), táhnoucí se od doliny Cecovské mezi ruskými a rakouskými zákopy na sever.

Jižní výstup, t. zv. „český nos“, byl vlastně zakončením massivu „Mogila“ a bránil jeho pravé křídlo i podstup „Údolím nadšení“ k výšce „392“. Jižní jeho rameno, přetínající Cecovskou dolinu – jak již řečeno – směrem jihozápadním, proryto bylo za horizontem paty „392“ a mělo účelem hájiti Cecovské údolí. Tato poslední část zákopů měla velmi špatný horizont pozorovací a proto byly z ní na východní sklon paty nad samou Cecovskou dolinou i „Údolím nadšení“ vyhnány okopy pro dvě silné ochranné zástavy (stráže); jižní byla nazvána „Cecovská“, severní „Zrzavá zástava“ (podle zrzavé hlíny zákopů). Obě zástavy byly spojeny s hlavní linií zákopů hlubokými chodbami spojovacími a ohrazeny dvojitými překážkami z drátů.

Výška „385“ jižněji Cecovské doliny tvořila samostatný účastek obranný. Ochraňujíc z jihu průchod údolím a spojujíc příčnou chodbou na severním svém sklonu první, druhou a třetí linii, byla nebezpečnou oporou pro případ pádu výšky „392“, poněvadž z traversní chodby ohněm kulometů mohla býti obstřelována všechna údolí, rozkládající se na jih výšiny „392“. Celé pásmo zákopů od Cecovské doliny do rayonu Josefovky možno nazvati „klidným účastkem“, poněvadž vzdálenost naší linie od linie nepřátelské nikde neklesala pod 800 kroků a místy dosahovala až 1500 kroků. Proto protivník, nejsa příliš vyrušován, mohl dokonale vybudovati sítě drátěných překážek a pohodlně se v zákopech zaříditi. Kvůli větší bezpečnosti své vykopali Rakušané v popředí první linie na celé frontě tohoto účastku strážné zákopy pro zástavy a pečlivě je opletli dráty.

Zákopy první linie byly zde průměrně 3 metry hluboké a přímo vzorně upraveny, jsouce vypleteny proutím a opatřeny nadbytkem solidních „liščích nor“. Mezi první a druhou linií okopů prostírala se t. zv. „bytová ulice“; to jsou zemljanky vypravené dle západního vzoru na způsob podzemních kasáren pro odpočívající vojska, takže zákopy první linie slouží výhradně tak svým účelům bojovým.

Jihozápadní hřeben výšky „385“ vybíhal v „ohňový oblouk“, který chránil pravé křídlo zmíněné výšky (nad údolím, jímž protékal malý potok), dále pak byla první linie zákopů vedena jemnou vlnovkou, jejíž malé, ale ostré výstupy poskytovaly plnou možnost obstřelu bočným ohněm přímých frontových zákopů; tyto prostíraly se na hřbetní planině vydané dalekému obstřelu, čímž strategická výhodnost tohoto účastku byla značně zvýšena.

Rakušané byli proto na této frontě úplně bezpečni; to nám potvrdil zajatý v boji 19.června t. r. velitel 3. setniny 75. pěšího pluku. Tento dostav zprávu, že „Rusové“ atakují, přikázal kulometům otevříti oheň a vrá-til se klidně k pití ranní kávy; nedopil však ani prvního šálku a byl v našich rukou.

PRVNÍ LINIE

Jak jsem se již zmínil, nepřítel vystavil po celé frontě ochranné stráže, které jsou s hlavními zákopy spojeny elektrickými zvonky, někde i telefony, a důležitější z těchto strážných zákopů jsou vyzbrojeny kulomety, sloužíce jako první nárazník při nočním útoku i jako působivý signál bitevního poplachu po celém účastku. Ve dne tyto stráže vůbec služby nenesou, vyjma ty, které tvoří stálou posádku strážních zákopů tak dobře opevněných, že se mohou míti za svého druhu reduty. V našem sektoru nepřítel síť strážných zákopů provedl systematicky, užívaje jich vysunuté polohy k svým výzvědným účelům, jichž ovšem kromě toho hleděl dosíci nočními patrolami a výzvědami t. zv. „Sturmkompagnie“.

Po celé délce účastku byla ještě v r. 1915 provedena drátěná přehrada, sestávající ze 4 řad kolů (pásmo základní), při čemž síť drátů byly z obou stran přitažena k zemi nízkými kolíky (floky). Toto základní pásmo bylo vzdáleno od hlavních zákopů 50 až 80 kroků. Na doplnění a zdokonalení drátěných překážek pracovali Rakušané plných 10 měsíců, hlavně pak v době „bratření“, kdy na svahu našich okopů (východně výšky „377“ a severně „Mogily“) napletli beztrestně dvě pásma překážek (jedno o šesti, druhé o třech řadách).

Na frontě účastku od Presovců k Josefovce bylo kromě hlavního (základního) pásma drátěných překážek protaženo ještě druhé pásmo, skládající se nejméně ze 3 řad kolů a místy (jako na výšce „385“) i ze 7 řad. V práci na zlepšení a zesílení těchto překážek bylo jasně pozorovati systém, kterého nepřítel používal hlavně na těch místech, na kterých mohl beztrestně pracovati v noci, a který spočíval v tom, že hleděl zabezpečiti své zákopy až na 150 kroků před první linií zákopů třemi pásmy drátěných překážek. První pásmo sestávalo ze dvou řad drátěné sítě nebo rohatek (kozlů) ve vzdálenosti asi 150 kroků od hlavních zákopů; druhé pásmo, sestávající ze tří řad drátěné sítě, bylo vzdáleno od první linie asi 100 kroků a třetí (základní) mělo nejméně 4 řady kolů. 

Takového způsobu opevnění dostihl nepřítel hlavně na účastku jižně od „českého nosu“ do vesnice Josefovky a jižněji. „Českého nos“ byl z celého účastku poměrně nejméně opevněn, jsa chráněn základním čtyřřadovým a vedlejším dvou až třířadovým pásmem drátěné sítě.

Tato „čínská zeď“ XX. stol. byla doplněna nepřetržitým pásmem „kozlů“ (rohatek), zřízených před strážními zákopy z 5 mm hladkého drátu. Zesíleným opevněním této linie strážních zákopů protivník na mnohých místech docílil vlastně čtvrté linie; tu byly železné třírohy s ostnatým drátem, „španělské koberce“, oka z hladkého drátu, drátěné sítě zahradní, napiaté na železných kolech atd. Chodby spojovací, vedoucí z první linie ku strážním zákopům, byly též z obou stran chráněny buď dvojitou řadou drátů nebo „kozly“, místy i dvojitými, takže v soustavě drátěných překážek vznikly uzavřené čtverce (čtyřúhelníky), úplně znemožňující každý pohyb v soustavě nepřátelských opevnění.

Celkový stav drátěných překážek nepřítele byl tedy technicky dobrý a byl, pokud možno, tak udržován; protivník nervosně sledoval škody způsobené palbou našeho dělostřelectva, a pilně v noci opravoval probité otvory. Je přirozeno, že soustředěným ohněm dělostřelby možno poškoditi systém drátěných překážek sebe komplikovanějších tak, že vzniknou v něm vhodné průchody pro pěchotu pro případ útoku. Šířka těchto průchodů závisí ovšem od množství střeliva, jeho jakosti, přesnosti střelby a kalibru děl.

DRUHÁ LINIE 

Svojí technickou úpravou a opevněním vyrovnala se druhá linie úplně linii první. Předčila ji však v tom, že první měla mnohem lepší obstřel, druhá ovládala všude ohněm účastky první linie a třetí byla stále obydlena a proto nepřetržitě zdokonalována. Vzdálenost její od první linie kolísala mezi 40 až 120 kroky, dle toho, jak byly kombinovány traversní její obranné chodby. Záhyby druhé linie jsou vzhledem k výhodnějšímu využití bočného ohně mnohem ostřejší, což dokazuje přesnou plánovitost stavby těchto opevnění. Úkryty pro mužstvo jsou tak hluboko a pevně budovány, že jsou bezpečny i proti osmicoulovým střelám; v příhodných místech jsou zřízeny dokonalé pozorovací budky, opevněné železobetonem a zvlášť výhodnou polohu pro široký obstřel mají kulometná hnízda druhé linie, rovněž betonovaná.

Drátěné překážky před druhou linií většinou zřízeny nebyly. Příčina je následující: Němci se řídí nám známým principem „držet první linii“! Proto kalkulují při stavbě druhé linie tak, aby v případě, že se protivním zmocní určitého účastku první linie, mohl býti neprodleně po krátkém ohni zahájen z druhé linie protiútok. 

Bystrost útoků byla by ovšem znemožněna, kdyby v prostoru mezi oběma pásmy opevnění byly zřízeny drátěné překážky. Z toho důvodu Němci u svých novějších opevnění nezahrazují druhé linie dráty, tím intensivněji však zlepšují strategickou polohu i technické podmínky výzbroje druhé linie, která musí poskytovati úplnou vol-nost pro taktické manévry, jsouc jádrem nejen passivní, ale především aktivní obrany v případě nástupu sil protivníka.

Tento princip nebyl však na celém účastku druhé linie konsekventně dodržen. Od výšky „394“ (Mogila) až do jižního oblouku na východ do výšky „392“ byla druhá linie ohrazena sítí drátů o 4 řadách. Jižněji pak vyskytovaly se drátěné překážky pouze na jednotlivých určitě vymezených místech. Na t. zv. „klidném účastku“ byla druhá linie dle popsaného principu bez drátěné přehrady.

TŘETÍ LINIE 

V severním sektoru, t. j. na sever od Cecovské doliny, byla třetí linie technicky k obraně plně hotova.Pravda, nebyla hotova dokonale; chybělo zahrazení, „liščí nory“ byly často nedostavěny; k nutné obraně se tedy třetí linie hodila, ale neposkytovala obráncům takových výhod, jako linie první a druhá.

Na t. zv. „klidném účastku“ byla třetí linie vzdálena od první až na 1 verstu a tvořila vlastně již novou základní posici. Odtud se třetí linie ukláněla na jih (od Cecůvky), asi po 800 krocích prudce zahýbala na západ a pak velkým obloukem západně výšky „377“ (jižní) připojovala se k zákopům u výšky „334“ jihozápadně Josefovky. Drátěné překážky byly zřízeny po celé délce třetí linie popisovaného právě účastku a sestávaly ze tří řad kolů, při čemž drátěná síť byla opět s obou stran připevněna k zemi nízkými kolíky (floky). 

V rayoně účastku Presovce-Josefůvka Rakušané soustředili síly, úplně odpovídající strategické vážnosti komunikační linie Tarnopol-Zločov. Ještě do boje bylo ruskému armádnímu velení známo, že posice na jih od tarnopolské silnice zaujímá 5. rakouský armádní sbor, jehož štáb byl v Pomořanech. Nesporně zjištěno, že částí tohoto sboru byla 19. divise, jejíž štáb byl rozložen v městečku Hodově. Severní hranici zákopů 19. divise přetínalo pásmo opevnění jihovýchodně výšky „392“ (rakouské „391“) a stýkala se tu s jižním křídlem sousední 32. divise, totiž přesně ve východním výběžku t. zv. „Českého nosu“.

Devatenáctá divise sestávala:

1) z 35. pěšího pluku (3 prapory po 640 mužích pěchoty t. j. 1920 mužů, úderná setnina o 200 mužích, tři čety „lovecké“ (Jagdzüge), celkem se 180 muži, kulometný oddíl o 280 mužích a práčat 120 mužů) – celkem: 2 700 mužů;

2) ze 75. pěšího pluku (4 prapory s pomocnými částmi) – celkem: 3 300 mužů;  

3) z 1. bosensko-hercegovinského pluku (3 prapory plného stavu) – celkem: 2 700 mužů;

4) z 5. praporu myslivců (5 setnin po 160 mužích a kulometný oddíl o 150 mužích – celkem: 950 mužů;

5) ze 6. praporu myslivců (5 setnin po 160 mužích a kulometný oddíl o 150 mužích, celkem: 950 mužů

6) z oddílu divisijních saperů (100 mužů) a obsluhy těžkých německých minometů 18 cm a 22 cm (2 kusy na obranný sektor); počet této obsluhy převyšoval 100 mužů. 

Bylo tedy v 9. divisi úhrnem nejméně 10 800 bo-jovníků, a připočítáme-li k nim mužstvo divisijní školy poddůstojníků (přes 300 mužů) vidíme, že síly 19. divise převyšovaly 11 000 mužů.

Vypočítávám pouze části, které se zúčastnily boje s Československou brigádou; ostatní části její, zde neuvedené, byly úplně rozbity ruským zarajským plukem a 15. plukem finským, nastupujícími na pravém křídle Československé brigády (severněji). Boje s Československou brigádou se zúčastnily tedy:

1) 86. maďarsko-chorvatský pluk (4 prapory po 650 mužích) – celkem: 2 600 mužů; s pomocnými částmi na 900 mužů – celkem: 3 500 mužů,

2) prapor myslivců o 950 mužích

3) říšskoněmecký 142. úderný prapor o 800 mužích.

Části 32. divise, zúčastnivší se tedy boje proti Československé brigádě, čítaly celkem 5 250 mužů. 

Provedeme-li přesný součet nepřátelských sil, rozložených výhradně proti Československé brigádě v zákopech a nejbližších plukových a divisijních zálohách, dosáhneme asi tohoto obrázku o silách, použitých nepřítelem v boji proti Československé brigádě: 1) Dvě třetiny 86. pluku s 2 400 muži,

2) 35. pěší pluk s 2 700 muži,

3) 75. pěší pluk s 3 300 muži,

4), 5., 6. a 12. prapor myslivců s 2 850 muži

5). říšsko-německý 142. úderný prapor s 800 muži

Bojovalo tedy s Československou brigádou úhrnem přes 12 000 mužů pěchoty s pomocnými vojsky. Tato měla k disposici 140 kulometů, 60 praků malé ráže a 30 minometů velké ráže (18 a 22 cm). Zásoba ručních bomb byla rozpočítána v průměru 3 granátů na 1 muže, celkem tedy na 36000 ručních bomb.