Remagen 1945

______________________________________________________________________________________

V březnu 1945 se americká vojska přiblížila k Rýnu. Od ledna utrpěli Američané poměrně vysoké ztráty a na vojácích se projevovala únava a vyčerpání. Většina z nic čekala, že Rýn bude příležitostí zastavit se, odpočinout než dojde k násilnému přechodu přes jeho vodní tok. S faktem, že se jim do rukou dostane neporušený most nikdo z vojáků ani důstojníků ze všech stupňů velení příliš nepočítal, zvláště když selhaly pokusy dobýt most v Düsseldorfu a v nedalekém Oberkasselu a také jiné mosty byly před očima amerických vojáků včas vyhozeny do povětří.

7. března 1945 zjišťuje v 10:30 ke svému údivu poručík Harold Larsen, který provádí letounem Piper Club průzkumný let, že Ludendorffův most v Remagenu, i přes blízkost fronty, stojí neporušený a klene se přes majestátní tok Rýna.

Informace se rychle dostává na velitelství 9. obrněné divize (uskupení B) ke generálu Wiliamu Hogeovi, který rychle vydává pokyny k akci. 27. prapor obrněné pěchoty a 14. tankový prapor se spojují do bojového uskupení pod velením pplk. Leonarda Engemena a vyrážejí k Remagenu. 

Lundendorffův most je na pravém břehu chráněn skálou zvanou Erpeler Ley se železničním tunelem. Na skále byla umístěna baterie osmaosmdesátek, která však byla krátce před příchodem Američanů přemístěna do Koblenze. Nyní se spěšně přepravovala zpět. Obranou mostu je pověřen hauptman Wili Bratge, který velí bezpečnostní rotě (36 mužů, 120 Rusů, 220 příslušníků protiletadlového dělostřelectva a také 120 ženistům hauptmana Karla Friesenhahna).

Seženou a rozmístí asi 600kg ne příliš kvalitní výbušniny. V kritické dny se ale na scéně objevuje mjr. Hans Scheller, který přijel jako styčný důstojník LXVII. skupiny armád a spolurozhoduje, či spíše přebírá velení. Bratge chtěl most okamžitě zničit, Scheller byl proti, měl rozkaz udržet most co nejdéle, aby umožnil ústup německým vojákům i civilistům ze západního břehu Rýna.

První spatřili most dopoledne příslušníci roty A mechanizované pěchoty 9. divize pod vedením por. Karla Timmermana. Ten si okamžitě uvědomil možnost získat neporušený přechod a přikázal zastavit palbu. Svolal si velitele družstev a vydal rozkaz: „Tak jdeme na druhou stranu“. Než však stačili vyrazit, došlo ve 14:30 k výbuchu demoliční nálože na předmostí, která vytvořila na západním nájezdu na most 10m kráter a znemožnila nasazení tanků.

Mjr. Scheller konečně souhlasil s destrukcí mostu, ale tento souhlas vydal v době, kdy se nacházel na druhém konci přeplněného tunelu a předávání jeho rozhodnutí bylo za těchto podmínek velmi zdlouhavé.

Navíc elektrické odpálení 60 ks demoličních náloží pod mostem selhalo, příčinou byl zřejmě palbou narušený kabel. Četař ženistů běžel v palbě 30 m po mostě a signální pistolí odpálil 300 kg nouzovou nálož. 

Na západní straně mostu Timmermanovi muži z roty A ohromeně sledovali, jak se most nadzvedl a zmizel v dýmu. Všichni si jistě pomysleli: „Díky bohu, už přes ten zatracený most nemusíme“. Ale když se kouř a prach usadil, Američané i Němci s úžasem viděli, že most pořád stojí. 

A tehdy poručík Timmerman zvedl své muže a přískoky se začali pohybovat v palbě kulometů a 20mm děl. Podpořily je Shermany, které dojely k okraji kráteru a umlčely kulomety v jedné z mostových věží. Těsně za pěšáky běželi ženisté (jeden z nich byl Čech, jmenoval se pravděpodobně Chinchar). V polovině cesty uviděli pod traverzami čtyři balíky TNT po 13,5kg. Odstřihli je a nechali spadnout do Rýna. První spojenecký voják, který dosáhl východního břehu Rýna, byl sgt. Alexander A. Drabik, voják polského původu. Za ním se po mostě a na východní břeh hnali další a další, postupně obsadili věže a rychle zajali i německé ženisty v tunelu proraženém do skály Erpeler Ley.

Samotný vrcholek měla dobýt četa poručíka Burrowse. Utrpěla sice značné ztráty, ale nahoru se dostala. Bylo tam mnoho Němců a vozidel. O nějakém momentálním útoku se nedalo vůbec uvažovat a četa se musela zastavit na okraji skály.

Ale držela výšinu a Američané byli za Rýnem!

Když byl zasypán kráter po demoliční náloži, vyrazily na most tanky M26 Pershing. Na druhý břeh pak za tanky přejela samohybná děla 656. praporu stíhačů tanků. Pod jedním z nich se uvolnila narušená mostovka. Postižený stíhač tanků čněl svou přední polovinou 30 metrů nad hladinou Rýna, jeho druhá polovina blokovala průjezd. Ženisté na jeho vyproštění pracovali celou noc.

K mostu se dostávaly další americké jednotky 90. obrněné divize. Mnoho z jejich příslušníků vzpomíná, že je na západním předmostí upoutala narychlo napsaná tabule s textem: „PŘEKROČTE RÝN SUCHOU NOHOU – ZVE VÁS 9. OBRNĚNÁ DIVIZE“.

V následujících dnech sílily pokusy Němců o zničení mostu. Mimo leteckého bombardování a použití námořních min a torpéd jsou zaznamenány i nepřesné dopady zbraní V1 i V2, zmiňováno je i železniční dělo ráže 540mm „Karl“, které k mostu vystřelovalo projektily o váze 2100 kg. Po celou dobu musel poškozený most snášet také poměrně mohutný provoz přejíždějích amerických vozidel. V důsledku všech utrpěných poškození se most 17. března zhroutil.

Most u Remagenu - 3. - 17. března 1945

V té době už bylo kolem postaveno 6 velkých pontonových mostů a předmostí na východním břehu bylo 30km dlouhé a 15km hluboké. 

V noci na 23. března překročil Patton s 5. divizí a částmi 90. divize za chodu Rýn u Oppenheimu (a neodpustí si, aby se do něj v pokořujícím gestu vymočil). 24. března zahájí Montgomery palebnou přípravu pro přechod řeky širokou frontou s podpůrným výsadkem a poté s postupem ve směru Düsseldorf (operace Plunder). Obrana Rýna byla proražena. 

Mjr. Hans Schelller své váhání při destrukci mostu zaplatil životem. 13. března 1945 byl odsouzen stanným soudem a zastřelen. Hauptmani Willi Bratge a Karl Friesenhahn byli tímto soudem osvobozeni, nicméně v té době jsou již v americkém zajetí.

______________________________________________________________________________________

______________________________________________________________________________________

zdroje uvedeny v poslední části seriálu

zpracoval: Ivo a Dalibor Filáček