Remagen - zajatecké tábory

______________________________________________________________________________________

Váleční zajatci v "Golden Mile"

Po nečekaném překročení Rýna americkými vojáky 7. března 1945 v Remagenu a násilném přechodu řeky 23. března 1945 u Weselu bylo celé Porúří obklíčeno, včetně více než 300 tisíc německých vojáků. Počet německých válečných zajatců tak ohromně narostl. Na západ od Rýna u Rheinbergu, Remagenu a Bad Kreuznachu byly vybudovány ostnatým drátem oplocené "dočasné tábory" (PWTEs). V každém z nich bylo koncentrováno 50.000 zajatců. Údolí u Remagenu, nazývané Goldene Meile (angl. Golden Mile) bylo ideální oblastí pro zřízení tábora, byly tu jen louky a pole, které se snadno daly obehnat ostnatým drátem. S rostoucím počtem vězňů se oblast postupně rozšiřovala a vznikly zde dva PWTE.

První, původní tábor u Remagenu byl nazýván PWTE-2 a další tábor, vybudovaný jižněji, u Sinzigu, dostal číslo A-5. Vzhledem k tomu, že Američané počítali pouze s přechodnou dobou pobytu, nikdy neplánovali výstavbu ubikací nebo jiného přístřeší, totéž se týkalo vybudování dostatečného hygienického zázemí. Rychlý nárůst německých zajatců byl pro celkovou organizaci problém a po krátké době přestávaly tábory kapacitně stačit, musely se budovat další. Celkem jich bylo v Porúří vybudováno 19 (tzv. Rheinwiesenlager).

Podle amerických zpráv bylo na konci dubna v PWTE u Remagenu více než 169 036 válečných zajatců. V dodatečně vytvořeném táboře v Sinzigu se 8. května nacházelo 118 563 a u Remagenu 134 029 válečných zajatců.

Goldene Meile (Remagen a Sinzig - mapka) Tmavě červené jsou oblasti zajateckých táborů. Modré čtverce vyznačují nemocniční prostory. Vchod do táboraPWTE-2 byl na jihozápadě. Zdroje pitné vody byly v Krippu a na druhé straně Rýna v Leubsdorfu. V táboře Sinzig byl také vyhražený areál pro ženskou část zajatců – růžový čtverec. Hned vedle této části byl hlavní vchod do tábora Sinzig.   Hlad, nemoci a smrt V táborech převládaly hrozné podmínky. Chyběla pitná voda a příděly jídla. Jen málo vězňů mělo kabáty nebo přístřeší. Bylo vlhké, chladné jaro se spoustou deště. Aby se ochránili před povětrnostními vlivy, kopali si vězni díry v zemi.

Nedostatek hygieny způsobil rozšíření chorob, zejména úplavice. Smrt způsobovaly i stresové situace a celkové trauma vojáků poražené armády i národa. Nutno říci, že Američané nebyli v žádném případě připraveni na tak rychlý a mohutný příliv zajatců, a uvolnění morálky spojené s ukončením války rozhodně nepodporovalo pocit okamžitě a nutně zabezpečit poraženého nepřítele přesně podle ustanovení ženevských konvencí. Zajímavý je i fakt, že němečtí vojáci zajatí Američany v předchozích letech, byli deportováni do USA, kde o ně bylo pečováno zcela příkladně – ubytování, jídlo, trávení volného času, pracovní příležitosti, kontakt s civilním obyvatelstvem. Po 8. květnu 1945 byli tito "američtí" zajatci přemístěni do Evropy, do zajateckých táborů, kde vládly již popisované úděsné poměry a to pak byl pro tyto vězně skutečný šok! A pokud se tábor nalézal ve francouzské správě, přidávala se k tomu ještě zcela nenávistná šikana ze strany francouzských strážných. 

62. US polní nemocnice, 120 německých vojenských lékařů a 750 záchranářů se snaží bojovat proti chorobám. Až do odchodu amerického lékařského týmu 10. 07. 1945  bylo přijato 13 499 válečných zajatců a byla snaha pomoci jim v nejvyšší možné míře. Přesto v amerických nemocnicích zemřelo 532 pacientů. 28. dubna se pole blízko Bodendorfu změnilo na hřbitov, který byl uzavřen dne 15. července 1945. Do té doby zde bylo pohřbeno 1 090 mrtvých zajatců.

20. června 1945 byl PWTE-2 Remagen uzavřen.Velká část vězňů byla již dříve přesunuta do jiných táborů, některým byli umožněno vrátit se domů. Camp-5 v Sinzigu byl předán do rukou francouzské armády dne 10. července 1945.

Černá Madonna O něco později bylo zjištěno, že v Kürtenově faře v Krippu je socha Madony, kterou vytvořil z bláta v táboře jeden z válečných zajatců. Tato socha se dostala k vikáři Krippu, Dr. Kellerovi a na jeho naléhavou žádost Johann Deusen ošetřil rozpadající se sochu ponořením do oleje, čímž získala tmavé zbarvení, které jí dalo název "Černa madona". Po dlouhém Kürtenově pátrání se podařilo zjistit, že sochu vytvořil profesor Adolf Wamper. Bohužel umělec byl v té době již po smrti. Kaple míru Veden snahou o zachování památky chtěl Kürten v areálu bývalého tábora postavit kapli zasvěcenou Černé madoně.

Několik dní před Vánocemi 1984 zveřejnila německá tisková agentura DPA fotografii Madony. Odezva byla ohromující. 22. června 1985 byl položen základní kámen kaple na místě bývalého tábora v Remagenu a vztyčen velký pamětní kříž. Dary přicházely i nadále až dosáhly celkové hodnoty více než 300 000 DM. O dva roky později byla dokončena stavba. Dne 9. října 1987 kaple byla otevřena za účasti více než 1 200 návštěvníků - bývalých válečných zajatců a jejich rodin.

V nejvyšší části kaple připomíná trnová koruna oplocení z ostnatého drátu. Vítr a déšť mají přístup dovnitř stavby, jako tomu bylo na jaře 1945. Madonna spočívá v uzavřeném prostoru. Bronzové desky připomínají návštěvníkům utrpení válečných zajatců a vyzývají k míru:

Bývalé chyby se nesmějí opakovat.
Pomsta není láska a nenávist jen brání míru, aby mohl vzkvétat.

Dobová fotografie - Goldene Meile, květen 1945                

Přeloženo z:  

https://www.bruecke-remagen.de/kriegsgefangenenlager_de.htm 

https://home.arcor.de/kriegsgefangene/usa/camps_europe/remagen.html

______________________________________________________________________________________

zdroje uvedeny v poslední části seriálu

zpracoval: Ivo a Dalibor Filáček