Verdun 2. část
 |
Verdun |
vloženo 7. ledna 2010 předchozí pokračování
2.2 Francouzské plány
Po prusko francouzské válce se Francie díky generálovi Séré de Rivière soustředila na vybudování obraného pásma, který tvořil pevnostní systém a který byl budován v letech 1875 – 1885. Ve východní Francii tak vznikla nebývalá soustava pevností na linii Belfort – Epinal – Toul – Verdun, ve druhé linii pak opevnění v Remeši (s Backgroundem jsme navštívili pevnost La Pompell, česky Pampeliška) – Laon – La Fère. A protože budovali vlastně obranný val, obranné byly i strategie pro armádu; prostě bránit a ubránit se německému vpádu.
Až v roce 1898 se začala prosazovat strategická defenziva, což znamenalo kalkulovat s předpokladem německého obchvatu severní nebo jižní stranou. Armáda tedy vyčká za pevnostní linií v defenzívě a vyrazí pak tím směrem, kde se objeví nápor nepřítele. V roce 1910 se stal předsedou Vrchní válečné rady generál Michel, což byl znalec Schlieffenova plánu a tomu přizpůsobil francouzskou vojenskou doktrínu. No, změnil - snažil se, protože to bylo něco kardinálně jiného, než do té doby francouzské plány předpokládaly a k čemu do té doby směřovalo veškeré vojenské úsilí. Michel stavěl na ofenzivě směrem na Belgii, dříve než severní německé armády vůbec rozvinou své severní síly. Už o rok později ale stoupalo sebevědomí francouzských generálů tak, že nic jiného než bezohlednou ofenzívu neznali. Konec schovávání v pevnostech, hurá na Němce. Michel byl ve svých plánech přece jen opatrnější a byl vyměněn.
|
Na jeho místo přišel starý „buldok“ generál Joseph Joffre a stal se vrchním velitelem francouzských armád. Joffre byl starý koloniální voják, ve vypjatých situacích dokázal být nad věcí, zažil toho za ta léta služby už přece tolik… Dokázal jednat uvážlivě a nespěchal. V roce 1913 se představil s operačním plánem č. 17, který platil i v době vypuknutí I. světové války. Hlavním ofenzivním smyslem jeho plánu bylo napřít všechny síly proti Německu, přičemž by se pravé křídlo jeho vojsk opřelo o Rýn. Přesto nezapomínal i na Schlieffenův plán a tak měl Joffreho plán č. 17 dvě možné varianty. Ofenzivní varianta předpokládala, že jižní křídlo postoupí z prostoru mezi Vogézami a řekou Moselou směrem na Saarburg a Mörchingen, přičemž část se stočí ještě více na jih, na Colmar a Mylházy a tam se dotkne Rýna. |
 generál Joseph Joffre |
Severní křídlo by útočilo v prostoru Verdun a Mety směrem na Diedenhofen. Středem by pak postupovaly armády, které by zajišťovaly jednak spojení mezi křídly a popřípadě by i prováděly různé upoutávací, obkličovací práce. A další sbor byl připraven hned v druhém sledu jako zálohy A poruší-li Němci belgickou neutralitu a půjdou nakonec skutečně přes Belgii? V tom případě se severní křídlo stočí ještě více na sever a v prostoru Mezièrs by vtrhlo do Belgie, původně záložní armáda by se posunula do prostoru takto vzniklé mezery a zaútočila by na belgický Arlon. Joffre předpokládal, že Němci v původním ataku, při porušení neutrality Belgie, ztratí mnohem více vojáků, ztratí mnohem více času a budou muset vyvinout značné úsilí. Všechno to bylo nakonec ale úplně jinak.
A tak závěrem zmiňme ještě, jak stály konkrétně připraveny francouzské armády v den vyhlášení války Německem, tj. 2. srpna 1918:
Severní (pravé) křídlo:
5. armáda pod vedením generála Lanrezaca
Střed:
3. armáda pod vedením generála Ruffeyho
Jižní (levé) křídlo:
1. armáda pod vedením generála Dubaila
2. armáda pod vedením generála Castelneaua
zálohy k podpoře středu (popř. k vyplnění mezer v případě uhnutí ofenzívy do Belgie)
4. armáda pod vedením generála Langle de Caryho
3. Rok 1914
Stručně si popišme události prvních střetů na západní frontě, které nakonec vedou k zakopání armád a vzniku fenoménu zákopové války. Úmyslně se vyhýbám popisování souvislostí s událostmi na východní frontě, byť účast Německa zde zásadně ovlivňovala strategické úvahy německého generálního štábu. Ale to by nás asi příliš zavádělo jinam…
Takže: 2. 8. 1914 vyhlašuje Německo Francii válku a obsazuje Lucembursko, 4. 8. překračují belgické hranice, dobývají Lutych (s výjimkou pevnosti, ta se bránila až do 17. 8.) a i když tento směr útoku nebyl tak mohutně zabezpečen, jak plánoval původně Schlieffen, je dosti silný na to, aby procházel Belgií jako nůž po másle a s takovou snadností, kterou Francouzi vůbec nepředpokládali. Ti zpočátku zaútočili přesně podle operačního plánu č. 17 a zahájili útok proti Lotrinsku, kde předpokládali hlavní protivníkovy síly a 14. 8. zahájili útok na Colmar, Sarrebourg a Sarrebrück. 18. 8. Němci pokračují ve svém severním obchvatu, 20. 8. dobývají Brusel a útočí na Antverpy.
Utváří se fronta asi 260 km dlouhá mezi Šeldou a Moselou a tady se vzápětí odehrávají „bitvy na hranicích“, ve velmi krátkém časovém úseku od 21. 8. do 25. 8.
1. bitva v oblasti Arden a Argonska, kdy se střetly 3. a 4. francouzská armáda s 5. a 4. německou armádou
2. Sambro – meuzská operace, boje u Dinantu a Charleroi, zde bojovala 2. a 3. německá armáda s 5. francouzskou armádou
a konečně
3. operace u Monsu, 1. německá armáda s armádou anglickou.
Všechny tyto bitvy Francouzi společně s Brity prohráli a ustupovali. Joffre nařizuje všeobecný ústup, stahuje se z Lotrinska, severní armády se mají zastavit až na Seině, za řekou Marnou. Konečným stavem je široký oblouk francouzských vojsk od Verdunu až po Paříž, v zádech jim funí dychtivá německá vojska, která však učinila v průběhu tažení dvě zásadní chyby.
První chybou byla vlastně už Moltkeho změna strategie ve Schlieffenově plánu. Tím, že posílil příliš své levé křídlo, v domnění, že se tam neubrání Francouzům, nemělo ofenzivní severní, pravé křídlo dostatečnou sílu a prostředky obklíčit francouzské armády od západu včetně Paříže. To bylo při současném poměru sil prostě vyloučeno, chtěli prostě proklouznout na východní straně kolem Paříže k jihu. (A obejít Verdun ze západní strany také k jihu a pak obě ramena sevřít. Takže Paříž nechat mimo hru.
 Alexander von Kluck |
Druhou chybu udělal velitel 1. německé armády von Kluck. Měl fobii z britské armády, považoval Angličany za velké nebezpečí, větší než Francouzi a chtěl se s nimi vypořádat co nejrychleji, dříve než se mu stačí ukrýt kdesi u Seiny. Spěchal, spěchal, až utekl o den pochodu sousední von Bülowově 2. armádě. Byl posedlý myšlenkou rozhodnout válku co nejdříve, připravit Francii opět drtivou porážku a tak se hnal přímo za 5. armádou, kde operovali i Britové. A při tom si vůbec neuvědomil, že se jeho pravý bok, ten který míjel Paříž z východní strany, ocitl zhola nekrytý přímo proti pařížským divizím.2 A navíc vznikla mezera mezi jeho armádou a armádou von Bülowova. Francouzské armády se už stačily zastavit a reorganizovat a postupně těchto chyb využívají. |
2 Zvláštní část francouzské armády tvořily tzv. opevněné pařížské tábory. Měly ji tvořit 2 divize, 4 divize záložní a 12 praporů alpských střelců. V době, kdy se von Kluck blížil k Paříži, aby ji poté míjel, byly v pařížských opevněných táborech 4 domobranecké divize, dvě brigády pěchoty a byla narychlo přivolána Manouryho armáda, která měla tři armádní sbory. Zůstává „před branami Paříže“ a je hlavní hrozbou pro odkrytý pravý von Kluckův bok
Pařížští taxikáři vozí muže z pařížské posádky přímo na frontu (což je všeobecně známá a už dost profláknutá historka), pařížské divize začínají ohrožovat bok 1. německé armády, Britové zjišťují mezeru mezi německými armádami a útočí proti ní a tak se von Kluck musí zastavit a vracet, brání svůj bok a obnovuje spojení s levým křídlem, von Bülowovou armádou. Francouzi opřeni o Seinu začínají útočit po celé délce fronty a celý německý postup se zastavuje a celá německá koncepce začíná jít do háje.
|
Bitva na Marně zachraňuje Francii, Němci se postupně stahují či jsou zatlačováni za Marnu a na konci bitvy zůstávají na čáře Compiègne – Soissons (řeka Aisne) – Remeš – Nettancourt (nejjižnější bod, západně pod Verdunem) – Consevoye (severně nad Verdunem), přičemž Verdun generál Sarrail udržel za cenu lítých bojů (3. francouzská armáda proti 5. německé korunního prince Viléma. Hrozilo zde, že se Němci pokusí na Woëwreské planině prorazit k Saint Mihiel3 a Verdun by padl do německých rukou. Sarrail nechal vyhodit všechny mosty přes Meusu a oblast ubránil. 11. září se německá vojska stahují na výše zmíněnou linii a bitva na Marně a první velké střetnutí na západní frontě končí. Výsledkem je krach operačních plánů obou mocností, obrovské lidské i materiální ztráty. |
 "mladý" Helmuth von Moltke |
3 o čtyři roky později měly v této oblasti bojový křest americké tankové oddíly, kterým velel tehdy podplukovník (dočasná válečná hodnost) George Smith Patton jr.
Nastává krátká odmlka, ale brzy pro generály vyplývá z logiky dosavadní válečné strategie, že je třeba obejít nepřítelovo křídlo. Na jihu stojí Švýcarsko a Alpy, tam je to nesmysl. Zbývá prostor na severu Evropy. A tak nastává tzv. „běh na sever“ neboli „útěk k moři“.
Nejprve se o to pokusili Francouzi u Aisne, pak Němci na Oisně a Sommě, Britové u Arrasu, Němci si rychle poradili se stále odolávajícími Antverpami (10. října) a ke konci roku stály obě obrovské armády proti sobě, bez sebemenší možnosti manévrování. A tak se vojska začala zakopávat a zakopávat a v podstatě se z těchto zakopaných postů nepohnula celou válku .
A ještě jeden důsledek měl rok 1914. Moltke byl odvolán a na jeho místo nastoupil generál Falkenhayen, bývalý pruský ministr války.
mapa s vyznačeným průběhem první bitvy na Marně; zdroj Wikipedie)
vloženo 7. ledna 2010 předchozí pokračování
