Verdun 3. část

Verdun co mu předcházelo, co se všechno připravovalo a jak to celé probíhalo zpracoval: Ivo Filáček

vloženo 12. ledna 2010                              předchozí                  pokračování

4. Rok 1915

Na západní frontě sice klid nebyl, ale Němci se snažili významně ovlivnit dění na východní frontě a tak zde vedli defenzivní způsob boje a i když se různě útočilo na obou stranách a Francouzi i Britové velmi chtěli Němce alespoň vytlačit z Francie, fronta se v podstatě nijak zásadně nepohnula.

Jen tu umřely další statisíce lidí.

5. Rok 1916

Na konferenci v Chantilly, ve dnech 6. - 9. 12. 1915 se po dlouhých diskuzích spojenci domluvili, že úkolem pro následující rok bude velká letní ofenzíva na řece Sommě a to od 1. července 1916. Němci při zvažování své strategie pro tento rok vycházeli z rozložení sil na západní frontě. Ta se táhla od Nieuportu až ke švýcarským hranicím, přičemž od Nieuportu k Péronnu (severně nad Chompiegne), na délce 180 km operovalo 39 britských, 6 belgických a 18 francouzských divizí. Němci tu měli 30 divizí, čili průlom či jiné strategické záměry zde jsou předem odsouzeny k nezdaru, dosavadní zkušenosti z poziční války už jednoznačně ukazují, jak je obtížné, ba i nemožné bez mohutné materiální i lidské převahy prolomit a udržet nepřátelské zákopové linie. V jižní části fronty, která se táhne od řeky Sommy až ke švýcarským hranicím mají Francouzi celkem 58 divizí a 29 záložních. 

Na tomto úseku fronty je jen jediný cíl hodný této oběti. - Verdun.

6. Verdun

Oblast u Verdunu je tvořena tvrdou vápencovou plošinou, za městem směrem severovýchodním se zdvihají kopce Meuské pahorkatiny (východní Argony), souvislý pás kopců, hluboká údolí, množství bystřin a potoků. Celá pahorkatina byla hustě zalesněna. Na východní straně města se prostírá široká Woëwreská planina, vyprahlá a téměř bez lesů. Na západní straně je profil krajiny mírnější, lehce zvlněný a zalesněný, nejvyšší pahorek je kota 304 a Mort-Homme. Verdun měl v době první světové války kolem 20 000 obyvatel, byla zde citadela, postavená na levém břehu Meusy, několik historických památek. Celá oblast je asi 40 km od německých hranic. 

Od roku 1875 zde Francouzi postavili systém pevností, který neměl tehdy obdoby, systém, o který se měl rozbít jakýkoliv německý útok. Tento systém je členěn do dvou liní, které obtáčejí z obou stran samotný Verdun.

1. Vnější linii tvořílo na pravém břehu (východním) Meusy 11 pevností a pevnůstek: Froideterre, Thiaumont, Douamont, Vaux, La Laufée, Moulanville, Derame, Rozelier, Saint Symphorien, Hauddainville, La Falouse. Na pravém břehu také 11 pevností: Dugny, Landrecourt, Regret, Les Sartelles, Chana, Choisel, Bois Bourrus, Marre, Belle Epine, Vacherauville a Charny.

2. Vnitřní linii tvořily na pravém břehu: Bellevile, Saint Michel, Souville, Tavanes, Belrupt. Na levém břehu to byla jedna menší pevnost Chaume.

linie pevností kolem Verdunu (kliknutím na mapku zvětši)

Pevnosti byl postaveny z kamene a betonu, se železobetonovými stropy, pancéřovanými věžemi pro děla a kulomety, vybaveny pozorovatelnami. Vojáci zde měli kasárna, munice byla uložena v osmi centrálních skladech a odtud se dopravovala k dělostřeleckým postavením úzkokolejkou. Děla zde byla převážně ráže 75 a 155 mm. Instalovanou výzbroj představovalo celkem 760 děl a 210 kulometů.

Pevnosti svíral kruh o poloměru 2, 5 až 7 km. Po zkušenostech z prvních let války začali francouzští generálové považovat systém za zastaralý a druhořadý a tak byl Verdun postupně zbavován těžkého dělostřelectva (což byl docela politický problém, jak tuto informaci stráví francouzská veřejnost, vždyť přece tolik peněz se sem nacpalo, byla to propagandistická pýcha francouzské obrany a teď se s ní přestává počítat?). Ale strategie pro Verdun z úst generála Dubaila byla zřejmá: „…tato opevněná oblast představuje nebezpečí pro armády, které operují na jejích křídlech, představuje ale i posílení našich armád tím, že chrání hlavní linii…nesmí však být bráněna sama pro sebe…“ A podpořil pouze výstavbu polních opevnění, které jak prstence obepínaly systém pevností a jejichž účelem bylo jedno: na vhodném místě, ve vhodném terénu a bez dlouhých příprav odrazit německý útok. S tím ovšem francouzská generalita moc nepočítala, opravdu - představa strategického průlomu, který by německá armáda provedla v tak „nevhodném“ místě jako je Verdun, nota bene ještě navíc v zimě, v nevhodném počasí, to jí na mysl ani nepřišlo.

Při bitvě na Marně málem Verdun padl, a následný strategický ústup Němců Verdun na čas zachránil. Pak ale vojska 5. německé armády došla až k Vauqois a dobyla i cíp Consevoyského lesa, což je na dohled Verdunu a postupně vytvářela kolem pevnostního systému jakýsi oblouk, jasně na mapě viditelnou vypouklinu v linii fronty. A ta vypouklina se vrývala do německého postavení na úseku mezi švýcarskými a lucemburskými hranicemi. A ten pohled na mapu dával koneckonců tušit, že dříve či později Němci zaútočí.

Generál Herr, velitel opevněné oblasti verdunské (to bylo tehdejší oficiální označení oblasti), byl na tom s nervy špatně, moc dobře si uvědomoval, jak chabá jsou rychle budovaná francouzská opevnění, jak málo má děl a munice. Navíc velkým problémem obrany Verdunu byly komunikace. Jak se později ukázalo, denně se do oblasti Verdunu muselo přisunout asi 2000 tun munice, potraviny pro 15 – 20 divizí, sem a tam přemísťovat 15 – 20 tisíc lidí.

A tak zatímco Němci měli kolem Verdunu vybudovanou dokonalou síť 14 železnic, Francouzi měli jen to, co bylo vybudováno pro civilní život před válkou. Měli dvě železnice a silnici pro automobilovou dopravu, která vedla z Bar–le–Duc do Verdunu. Byla dlouhá 75 km a dá srovnat se špatně udržovanou silnicí třetího řádu dnešní doby. Lidé tady později pracovali dnem i nocí, do úmoru, bylo jich v průběhu bitvy na 8200 mužů, kteří se starali o to, aby jenom od 26. 2. 1916 do 6. 3. 1916 převezly kamiony na 190 000 vojáků, 3000 t munice a 2500 t materiálu. Přezdívalo se jí „Svatá cesta“ (Voie sacré) a nepřetržitě po ní proudily náklaďáky sem a tam.

Svatá cesta

7. Před střetem

Jaké bylo, alespoň rámcově, rozložení vojsk před vlastním střetem.

Francouzi:

Na levém břehu Meusy 7. armádní sbor generála Bazelaira, na pravém břehu 30. armádní sbor generála Chrétiéna. Pravé křídlo francouzské armády 2. armádní sbor generála Duchêsna. Francouzské divize kryly frontu širokou 166 km.

Němci:

Na pravém břehu Meusy – z francouzského pohledu – stál 7. armádní sbor generála Zwehla, 18. armádní sbor generála Schenka a 3. armádní sbor generála Lochowa. Na levém břehu pak 5. a 15. armádní sbor, které tvořily 5. armádu korunního prince Viléma. Celkem stálo proti narychlo sehnaným 9 francouzským divizím 19 divizí německých.

Německý plán útoku datoval zahájení na únor 1916 a v noci z 11. na 12. února se němečtí vojáci dozvědí z rozkazu korunního prince Viléma, co je čeká. Dobýt Verdun, prolomit frontu a bohdá i rozhodnout válku. Jenomže počasí rozhodlo jinak, přišly deště a plískanice, Meusa se vylila z břehů a v tomto terénu se prostě bojovat nemohlo.

A tak se čekalo a obyčejní vojáci denně s nadějí vzhlíželi k obloze a modlili se, aby vydrželo pršet co nejdéle. Na francouzské straně došlo ke zklidnění a i generalita nevěnovala Verdunu přílišnou pozornost.

20. února uhodil mráz. Země ztuhla, kaluže se pokryly ledem, dokonce se objevilo i slunce. Objevuje se i císař Vilém a v lese Baty, severně od Verdunu promlouvá k německým vojákům. Věří, že Falkenhaynův plán vyjde a tak prohlašuje, že pád Verdunu přinese revoluci v Paříži a nakonec i německé vítězství.

K večeru mráz přituhne, tři němečtí dezertéři, původem Alsasané, se dostávají v noci přes linie a francouzskému důstojníkovi hlásí: „…za pět hodin začne německý útok!“

Pak se ozvaly francouzské kulomety a bylo po iluzi. A celých 10 měsíců se budou obě armády střetávat podobným způsobem v podstatě „na čtvrtníku“, dobytá či ztracená území se budou měřit na pár kilometrů a na území o rozloze několika čtverečných kilometrů se tu budou vojáci navzájem zabíjet jako dobytek na jatkách.

vloženo 12. ledna 2010                              předchozí                  pokračování