Sokolovo - muzeum a hrob Otakara Jaroše

Muzeum

To jsou oficiální údaje, které se dají získat na internetu.

Muzeum své stránky nemá, ale zadáte-li azbukou výše uvedený název muzea, dostanete dosti souvisejících odkazů. Následující informace vycházejí z naší cesty k Sokolovu v září 2012 (viz také Východní mise 2012 a ke stažení Report  z této cesty)

před muzeem

Muzeum v Sokolově nalezne návštěvník snadno, cestou od Charkova či Merefy je na jediné procházející silnici jednak ukazatel a druhak muzeum, které se objeví po pravé starně, nelze přehlédnout (pozice muzea vyznačeny i na satelitních mapách v části této sokolovské série Sokolovské bojiště dnes). Poněkud chátrající budova ve stylu socialistické výstavby akce Z z let šedesátých, rozsáhlé parkoviště, které určitě už dlouho nebylo plné. Na levé starně zdi symbolické znaky někdejšího socialistického Československa a Sovětského svazu, na straně pravé, před schodištěm, dvě obří dvě ruce třímající meč a za nimi na zídce nápis:

СОВМЕСНОЙ БОРЬБЕ СОВЕТСКИХ И ЧЕХОСЛОВАЦКИХ ВОИНОВ В ВЕЛИКОЙ ОТЕЧЕСТВЕННОЙ ВОЙНЕ ПОСВЯШАЕТСЯ

(něco jako "Zpečetěný společný boj sovětských a československých vojáků ve Velké Vlastenecké válce")

Naproti muzeu je park. Hned zkraje jsou busty ruských obránců Sokolova, Hrdinů Sovětského svazu a hodně omšelá a neudržovaná stěna s rezavějící deskou plnou jmen psaných azbukou. Sovětští vojáci, kteří zde padli. O kus dále pak lze dojít k hrobu Otakara Jaroše (viz níže).

naše vozy před muzeem	sokolovské muzeum	pohled od muzea	jeden ze sovětských hrdinů

Na dveřích muzea jsou uvedeny vstupní údaje:

Takže u zamčených dveří  zjišťujeme, že dnes má být otevřeno od 9 do 14 hodin (i když teď, v 9:40 je zavřeno) a že Oleksanr Ivanovič Kuc je k dosažení na telefonu. Všechno vyřeší paní, která přijela na kole a která tu pracuje, jak praví  „v klube“, ta milému panu řediteli zavolá a on je za pár minut tady.

Přiřítil se v Ladě, kde má za čelním okénkem českou, slovenskou a ukrajinskou vlaječku.

pan ředitel Kuc

Oleksandr Ivanovič Kuc je menší sympatický pán a má očividně radost, že tu jsou Češi. Po úvodních formalitách a představení jsme uvedeni do jeho pracovny. 

Pohostil nás kávou, čajem, nakrájenými jablky a samozřejmě trochou vodky. Poskytl nám dlouhou a hodnotnou přednášku o Sokolovu, o dobách předválečných, válečných i poválečných. Hovoří o historii muzea, vývoji expozice i o současných vizích jejího přebudování. Zmiňuje míru návštěvnosti před a po sametové revoluci, nekompromisně hovoří o ruském vlivu, který evidentně nesnáší, ale i on se sklání před všemi oběťmi, které byly nutné, aby nepřítel, který prošel krvavou cestou přes Ukrajinu na východ, byl neméně krvavou cestou toutéž těžce zkoušenou Ukrajinou vyhnán zpátky na západ. K těmto obětem patří i naši vojáci 1. československého praporu, později brigády a sboru.
V jeho řeči a myšlenkách je patrná snaha o poznání faktů nezkreslených ideologií, touha po svobodné Ukrajině s demokratickou vládou a nechuť k velmocenské politice Ruska. Rád by si zpřesnil informace o historii československé účasti ve 2. světové válce a je vděčný za jakoukoli pomoc, aby znalosti a výsledky mohl přenést do svého muzea, jež má být v dohledné době rekonstruováno. Potěšilo nás, že jednoznačně odsuzuje i okupaci z 21. 8. 1968.
Zmiňuje zajímavé návštěvy z celého světa, dokonce i z Nového Zélandu. Před deseti lety tu byla česká delegace a s ní gen. Alexander Beer, místopředseda ČsOL, který byl v bitvě u Sokolova velitelem minometného roje a utrpěl zde první zranění. Spolu s ním přijela i tehdejší náměstkyně ministryně obrany Ing. Jaroslava Přibylová. Samozřejmě tady byl gen. Ludvík Svoboda v roce 1961, byl tu generál Lomský, návštěvy z celé ČSR i ČSSR. A v době fotbalového mistrovství v Charkově (2012) tu byli i Němci.

uvítání	pan ředitel Kuc	polní láhev Antonína Sochora

Popíše nám i  potíže v dohadování s muzeem v Charkově, které je větší a jaksi nadřazené, a tak si dělá nárok rozhodovat. Charkovská delegace míří do Prahy, tam se domlouvá výstavba rekonstruovaného muzea a zřejmě i nějaký finanční nebo odborný podíl české strany na tomto projektu.

Ukazuje nám dopis z Loun, rodiště Otakara Jaroše, ukazuje výstřižky z českého tisku, ze skříně ve své pracovně vyndá a ukazuje vzácnost - polní láhev Antonína Sochora. A z té nám dolévá do stakanů po 100 gramech výborné vodky, no řekněte sami – dá se takový pohárek odmítnout?

náš dar

Samozřejmě i my máme připraveny drobné dárky za město Mělník, kde Otakar Jaroš vyrůstal a pan ředitel Kuc souvislosti města Mělníka a Otakara Jaroše zná, což nás těší. Hlavně ale předáváme naše autorské dílo - dvojjazyčnou informační textovou a obrazovou tabuli přibližující zájemcům vztah Otakara Jaroše k Mělníku.

Pan ředitel  ji pozorně prohlédl a s uznáním prohlási, že toto je hotový exponát, který prý určitě využije. 

expozice

Exkurze v samotném muzeu je zajímavá. V úvodu projdeme takovou zkratkou československých dějin, od legionářů, první republiku přes Mnichov a 15. březen až do Buzuluku a Sokolova. Řada fotografií je nám sice známá – generál Svoboda v bílém kožíšku, Jaroš cosi čte vojákům před bojem, sokolovský kostelík, portréty Sochora, Jaroše, Tesaříka, předávání zástavy čs. praporu v Buzuluku… ale najdou se i méně známé fotografie, některé možná dokonce z fotoaparátu Otakara Jaroše. Jsou tu vystaveny zbraně a uniformy československých i sovětských vojáků, jejich dopisy z fronty, je tu kopie zástavy 1. československého praporu (originál nechce vydat charkovské muzeum). A samozřejmě celá řada různých darů, ozdobených talířů, propagačních brožur ze všech koutů Československa, tehdy socialistického, tak, jak je sem navozily různé delegace.

Zdokumentujeme tabuli s abecedním seznamem Čechoslováků padlých u Sokolova (viz ZDE) a jak jsme později zjistili, i jinde na Ukrajině. Tyto údaje jsme během příprav na tuto akci marně hledali v literatuře i na internetu. Ptali jsme se také pana Kuce, kolik měla obec Sokolovo obyvatel před válkou a kolik po ní, kdy se začala osídlovat a jakým tempem to šlo. Prý neví, nezná žádná čísla, není to podchycené, ale zmínil jiný fakt: stalinský hladomor zredukoval během dvou let počet obyvatel žijících v Sokolově z původních 3000 na pouhých 300.

z expozice	z expozice	z expozice

dioráma

Hlavním exponátem muzea je určitě panoráma znázorňující boj u Sokolova 7. března 1943. Malba o rozměrech cca 2x8m není z výtvarného hlediska nijak mimořádná, ale zato je i přes jistou stylizaci poměrně popisná. Poskytuje reálný pohled na terén a tehdejší zástavbu obce. Scéna znázorňuje boj na linii předsazené obrany na jihozápadním svahu. V čele obránců je tu vymalován Otakar Jaroš, po boku je mu Antonín Sochor, další Hrdina Sovětského svazu (Sochor ve skutečnosti v tu dobu byl na jiném místě), naši vojáci mají britské přilby a jsou promíchaní se sovětskými vojáky; všichni likvidují útočící německé vojáky a tanky. V pozadí hoří domy Sokolova i kostelík, o který Jaroš opřel svoji obrannou pozici. Dým stoupá i jihovýchodně, nad nedalekým Zmijivem. K dokreslení atmosféry tu pouští videoprojekci Vavrova filmu Sokolovo, scény obrany a smrti Otakary Jaroše v podání Martina Štěpánka. Pro nás silně zideologizovaný Vávrův opus, tady to tak nevnímají....(Martin Štěpánek měl v roce 2007 na Mělníku projev při ukládání zborovské prsti, kterou jsme tehdy přivezli v rámci Zborovské mise, jen kousek od Jarošovy sochy....)

dioráma - Jaroš vede útok	dioráma - celkový pohled	dioráma - detail

dopis 

Na závěr nám pan Kuc napsal svůj vzkaz a pozdrav občanům Mělníka, který jsme slíbili publikovat a tady je:

8. září 1912 přivítalo Sokolovské muzeum bojového bratrství s velkým potěšením zástupce občanů města Mělníka v místě, kde zahynuly desítky československých vojáků v čele s hrdinou Sovětského svazu Otakarem Jarošem. Předali nám myšlenky a svědectví doplňující údaje o Hrdinovi, které se stanou obohacením nové expozice muzea po 70 letech bojů. Jsme vděčni za věnované exponáty a dary. Přejeme všechno nejlepší obyvatelům města Mělníka, v němž žil O. Jaroš, obránce vesnice Sokolovo, jenž zahynul v boji proti útočícímu nepříteli. Ředitel muzea - Oleksandr Kuc.                               8. 9. 2012

hrob kpt. Otakara Jaroše

Přímo proti muzeu se rozkládá park a po několika krocích dojdeme k místu, kde ve stínu korun smrků sporadicky promíchaných s břízou a bukem je na malém obdélníkovitém prostranství ústřední trojboký pylon z leštěné žuly, s ukrajinským a českým nápisem:

„Uplynou staletí, ale v paměti vděčných pokolení navždy zůstanou hrdinské činy sovětských a československých vojáků, kteří zahynuli v boji proti fašismu.“

V popředí vlevo leží pamětní deska připomínající boj a hrdinskou smrt vojáků Rudé armády, mezi nimiž je zmíněn hrdina Sovětského svazu Grigorij S. Posochov. Souměrně k této desce je vpravo druhá, stejně velká, s ukrajinským nápisem:

Kolem obou desek je bujný porost plevelů a mezi ním se prodírají ven květy. Na vrchní ploše s nápisy leží schnoucí květiny ve zplihlém celofánu a vyhřívají se tu desítky, ne-li stovky ploštic druhu Ruměnice pospolná.

pylon, po stranách dva hroby	hrob Otakara Jaroše	porada

naše úprava

Vyplejeme okolí obou hrobů - sovětského i našeho - , očístíme desku a ošetříme ji speciálním přípravkem, který by ji měl chránit před povětrnostními vlivy. Zasázíme nové květiny, vyleštíme a ošetříme povrch náhrobku ochranným nástřikem, dokončíme poslední úpravy místa a umístíme české, resp. československé vlaječky.

úprava Jarošova hrobu	úprava Jarošova hrobu	hrob Otakara Jaroše a 120 dalších československých vojáků

Toto je významné místo naší historie, místo, které byť tak dlouho politicky zneužívané, je dnes z historického odstupu čitelné a jasné.

Snad jsme tu zanechali dobrý dojem a dobrou stopu.

____________________________________________________________

zpracoval Ivo Filáček              6 . prosince 2012