úvod 1. část   2. část 3. část 4. část
Historie vývoje a výzkumu tajných zbraní, míst jejich vzniku i umístění, jejich tvůrců i ničitelů.                               4. část

 

Vliv na další rozvoj raketového programu

Peenemünde nebylo náletem zcela zničeno, i když se to pilotům zdálo. Lze říci, že nedošlo ani k zásadnímu poškození. Pokusné a výrobní závody nevykazují ochromující škody, někdy hrála roli i obyčejná smůla - nepodstatné budovy jsou zcela zničeny, důležité (aerodynamický tunel, telemetrický blok, výrobna kyslíku) nezničeny. Zůstaly i nákresy a plány, v té době už fungoval systém, kdy byly duplikovány a ukládány v trezorech mimo areál.

Důvody, které vedly k nepřesnosti bombardování, jsou hlavně v problému udržení výšky a směru, dosti pum dopadlo jen těsně vedle cíle. Eliminujícím faktorem byla také měkká, písčitá půda, do které se pumy hluboko bořily, a vlastní síla detonace pak míří neškodně vzhůru.

Hodně zásahů utrpělo sídliště, ale protože měli obyvatelé více času k nějaké reakci a zajištění úkrytu, ze 4000 osob zahynulo jen 178 osob (z toho dva důležití technici).

Velké ztráty byly hlášeny z Trassenheidenu který nebyl cílem bombardování. Zahynulo 500 - 600 mužů (Poláci, Rusové, Ukrajinci, Francouzi...). Tento fakt byl samozřejmě Němci propagandisticky náležitě využit.

Nicméně všechny zdroje se shodují na odhadu ztráty tempa nebo zdržení ve vývoji raketových zbraní v řádu přibližně dvou měsíců. Ale dalších souvisejících faktorů je více. Hlavně jde o poznání, že tajemství Peenemünde je prozrazeno a z tohoto faktu vyplývající následné rozhodnutí o přesunutí a rozdělení vývoje a výroby. S tím je samozřejmě spojeno další zdržení reálného nasazení raketové zbraně. Němci si uvědomovali dobře nebezpečí dalších náletů a také zintenzivnění snahy o špionážní infiltraci vývojového a výrobního programu.

Hitler pověřuje velením nad celým programem vývoje tajných zbraní SS grupenführera dr. Hanse Kammlera a nacistické vedení určuje další postup:

1. hlavní montážně výrobní podnik bude přesunut do výrobních prostor v podzemí v pohoří Harzu

2. výzkumně vývojové podniky se přemístí do podzemí u Traunsee

3. odpalovací zkušební rampa pro A4 bude umístěna více na východ, do vesnice Blizna (Polsko)

A tak se vývoj i nadále opožďuje kvůli všem těm nutným přesunům a reorganizacím.

Zmenšil se i objem plánované výroby. Projekt a vývoj rakety Wasserfall a dvoustupňové A 9, který vznikal souběžně v konstrukčních kancelářích se ani nedostal na výrobní linku (zásadní zde byla smrt dr. Thiela).

Je tu ještě i jistý morální dopad. Němci náhle zjišťují, že Britové mohou doletět do Německa kamkoliv a udeřit kdekoliv.

A konečně víme, že první raketa dopadla na Londýn až 8. 9. 1944 - 3 měsíce a 2 dny po D-Day a více než rok po peenemündském náletu.

Následující spojenecká taktika

I přes úspěch obtížného manévru přesného zásahu malého cíle maršál Harris prosadil i nadále „plošné bombardování“ před snahou rozvíjet dále tuto taktiku. Projevuje se to v následných bombardovacích doktrínách, např. jen 6 nocí po Peenemünde je proveden první velký nálet na Berlín, další následují 31. 8. , 3. 9. , pokračování je od listopadu až do března 1944, bylo to 16 velkých útoků (letecká bitva o Berlín) a 19 dalších gigantických náletů na jiná velká města. Jak známo, Německo a Němci se nezlomili a RAF přitom ztratila 1046 bombardérů (5,2%).

Peenemünde přestalo být důležité, pokračují tu jen dílčí práce. Američané je pak ještě celkem třikrát bombardují v červenci, v srpnu a v září 1944. B17 shazují celkem 3000t bomb a Peenemünde postupně totálně devastují.

Raketové zbraně po náletu

Po náletu převzalo tedy velení nad celým projektem organizace SS, byly zvoleny náhradní výrobní i vývojové lokality a zabezpečeno maximální utajení. Např. tajemství výroby v podzemí pohoří Harz, tzv. tábor Dora, zůstalo utajeno před Brity skoro rok. (25. 2. 1944 přichází údajně od polského ústředí Armiji Krajowej depeše, která odhaluje výrobu V2 v Doře).

Továrna Dora je fenomén, který si zaslouží samostatné pojednání, snad jen pár údajů:

z podzemních prostor Dory

zřizovatelem a výrobcem jsou závody a.s. Mittelwerkw G.m.b.H., které dostávají objednávka z 19. 10. 1943 na 12 000 A4, po 900ks měsíčně, cena 40 000 marek/kus, celkem 480 000 000 mare

·  V letech 1943 – 1945 tu prošlo 36 000 vězňů, jen v roce 1944 tu jich pracovalo na 13 000, včetně Čechů (např. lékař Jan Češpiva, jeden z vůdců místní podzemní organizace; Václav Baštář, Jan Chaloupka). Panovaly tu nelidské podmínky, 12 – 14 hodinová pracovní doba a samozřejmě velká úmrtnost, snad na 18 000 lidí tu zemřelo nebo bylo zabito.

·   zřizovatelem a výrobcem jsou závody a.s. Mittelwerkw G.m.b.H., které dostávají objednávka z 19. 10. 1943 na 12 000 A4, po 900ks měsíčně, cena 40 000 marek/kus, celkem 480 000 000 marek

·   v letech 1943 – 1945 tu prošlo 36 000 vězňů, jen v roce 1944 tu jich pracovalo na 13 000, včetně Čechů (např. lékař Jan Češpiva, jeden z vůdců místní podzemní organizace; Václav Baštář, Jan Chaloupka). Panovaly tu nelidské podmínky, 12 – 14 hodinová pracovní doba a samozřejmě velká úmrtnost, snad na 18 000 lidí tu zemřelo nebo bylo zabito.

·  v lednu 1944 tu bylo vyrobeno 50 ks, v únoru 81 ks a v březen 170 ks rakety V2. Pak začíná sériová výroba, do března 1945 tu bylo vyrobeno 6000 ks V2

·  budovaly se tu haly pro budoucí výrobu V3, ale výroba tekutého kyslíku byla umístěna do tábora Redl Ziepfe v Alpách.

·  rakety byly stále hodně poruchové, objevovalo se plno různých problémů

Bezpilotních střel V1 se ujímá firma Volkswagen ve Fallerslebenu.

Britové ale stále nemají zcela jasno o konkrétním charakteru raketových zbraní vyvíjených Němci, chybějí průkazné důkazy, které by pomohly i specifikovat odvetná opatření.

V srpnu 1943 přichází další konkrétní informace od německého důstojníka o bezpilotním letadle a raketě A4. Britové se dozvídají, že výroba těchto zbraní je rozmístěna po celém Německu. Starty střel jsou nutné z lafet. Pak přichází další informace od francouzského důstojníka. Tvrdí, že existují dálkově řízené pumy a dalekonosné rakety s doletem až 500 km a mohou vzlétnout do výšky 80 km. A také potvrzuje počátek října za zahájení výstavby odpalovacích zařízení pro V1. Britská tajná služba získává z Dánska fotografie letící rakety. Komise vedená Duncanem Sandysem rozděluje pozornost na V1 (tu předává letectvu) a na V2, kterou si ponechává. Stále se vedou spory o existenci raket s dlouhým doletem. Bez existence průkazných důkazů oponuje této teorii hlavně lord Cherwell. Duncan Sandys, podporován brilantním vědcem R. V. Jonesem, tuší, že klíčovým důkazem je druh paliva, proto se obrací na britské vědce, kteří intenzivně provádějí různé zkoušky, které by potvrdili možnost avizovaných německých raket.

Fotografický průzkum ve Francii dokládá výstavbu stejných ramp jako na fotografiích z Peenemünde, a proto se jako aktuálnější nebezpečí ukazuje použití V1 (Fi-103). Možný účinek těchto zbraní vyvolává různá opatření, je např. objednáno na 100 000 Morrisonových krytů, je rozpracován plán evakuace obyvatelstva v Londýně (všechny zjištěné rampy jsou totiž orientovány na Londýn) a zastavena výroba dvou válečných lodí.

V září 1943 považuje Werner von Braun vývoj rakety A4 v zásadě za ukončený. Nejdelší dolet je 287, 5 km.

Totéž oznamuje dr. Heyne u V1, nejdelší dolet 242km.

Blizna

Dokončení vývoje rakety A4 přenesli Němci na území polského gouvernementu, na základnu Heidenlager (Vřesoviště) u obce Blizna (poblíž Pustkovówa, na trati Midlec – Debica – Tarnow)

Hned od podzimu 1943 odbojové skupiny Armiji Krajowé (dále AK) sledují výstavbu základny, kde byly ponechány normální domy tak, aby místo mělo charakter normálně obývané vesnice.

Od listopadu 1943 se začínají shromažďovat hlášení o vypouštěných střelách z Blizny, první A4 tady startovala 5. 11. 1943. Celé tyto série pokusů byly pozorovány a vyhodnocovány, díky dobré organizaci odbojových skupin probíhal i sběr spadlého materiálu z raket dříve, než na místo stačily dojet oddíly německých vojáků. Zpočátku rakety často vybuchovaly ve vzduchu, přesto se postupně u zdařilých pokusů odbojářům podařilo zjistit směry jejich letů.

U vesnice Sarnak, asi 300 km severně od Blizny, dopadlo vysoké procento zdařile odpálených raket. Místo se okamžitě dostalo do zorného pole AK.

Blizna Sarnak V2

Dodejme, že Němci v této vesnici ponechali místní obyvatelstvo a tak byly nevyhnutelně zaznamenány v případě dopadů raket i smrtelné případy.

Od listopadu 1943 se začínají shromažďovat hlášení o vypouštěných střelách z Blizny, první A4 tady startovala 5. 11. 1943. Celé tyto série pokusů byly pozorovány a vyhodnocovány, díky dobré organizaci odbojových skupin probíhal i sběr spadlého materiálu z raket dříve, než na místo stačily dojet oddíly německých vojáků. Zpočátku rakety často vybuchovaly ve vzduchu, přesto se postupně u

zdařilých pokusů odbojářům podařilo zjistit směry jejich letů.

U vesnice Sarnak, asi 300 km severně od Blizny, dopadlo vysoké procento zdařile odpálených raket. Místo se okamžitě dostalo do zorného pole AK. Dodejme, že Němci v této vesnici ponechali místní obyvatelstvo a tak byly nevyhnutelně zaznamenány v případě dopadů raket i smrtelné případy.

Čas před invazí

Bombardování ramp ve Francii bylo zahájeno v prosinci 1943. Efekt byl ale minimální, proto bylo použito i těžkých 6t bomb zvaných „Tallboy“. Pro Němce byla ale neustálá pozornost bombardovacích perutí velkým problémem, navíc V1 má stálé technické problémy a proto se neustále odsunuje datum útoku na Londýn. Do 12. 6. 1944 na stanoviště ramp dopadlo celkem cca 24 000t pum. Proto došlo postupně na německé straně ke změně koncepce v technologii ramp. Začaly se vyrábět z prefabrikátů, rychle sestavitelné a dle potřeby i dostatečně mobilní.

V únoru 1944 Himmler a SS převzali konečně celkovou kontrolu nad výrobou raket, dokonce nakrátko zatkli i von Bauna, Klause Riedela a Helmutha Gröttropa. Riedel později zahynul při autonehodě (bylo snad inscenováno SS). Od jara se také uskutečňuje prosazování projektu V3 (ing. August Coender) „Die Hochdruckpumpe“ (vysokotlaká pumpa).

V červnu 1944 se ale náhle Britům dostává konkrétních důkazů o charakteru rakety A4

V2 v polských rukou

Poláci se na základě zájmu a požadavků z britských míst rozhodují, že se pokusí jednu raketu získat. Plán na ukradení kompletní rakety z vlaku však musel být odložen, přednost dostává vyhazování mostů na železničních magistrálách v souvislosti s plánovanou spojeneckou invazí.

12. 6. 1944 polský odboj analyzuje kapalinu z raket jako 80% koncentraci peroxidu vodíku H2O2. Peroxid poháněl turbinové čerpadlo, které pohánělo palivo, což byl alkohol a tekutý kyslík.

A pak přichází zpráva ze Sarnaku.  Nevybuchlou raketu, která dopadla na břeh řeky Bugu, získali polští odbojáři. Nejprve ji shodili do řeky, aby ji ukryli před hledajícími Němci, později byla vytažena a postupně demontována a díly odvezeny do Varšavy. (Verzí o získání rakety je více – dopadla do bahna a hned zamaskována, ukrývaná v rákosí…).

Je naplánována operace Wildhorn, Poláky označována jako Most. Jde o přistání spojeneckého letadla v Polsku, naložení dílů rakety a odborníků z řad AK  a návrat do italského Brindisi.

25. 7. 1944 po delších peripetiích na přistávací ploše „Motýl“ u Tarnowa, kolem půlnoci, konečně přistává Dakota, velitel por. George Culliford z Nového Zélandu, druhý pilot kpt. Kazimierz Szrajer

Nakládka probíhá v přesně určeném pořadí:

1. zvláštní materiál (díly V2)

2. specialista Jerzy Chmielewski (Rafal) – šéf ilegálního úřadu hospodářských studií II. oddělení hlavního velitelství AK, organizuje a analyzuje zpravodajskou činnost o V1 a V2 do léta 1942, pak zatčen a vězněn v Osvětimi, propuštěn v březnu 1943. Byl od začátku u sledování a organizace získávání informací o raketových střelách

3. dr. Józef Retinger – polský politik, spolupracovník Sikorského. V 56 letech seskočil v roce 1944 do Polska, tedy jeden z nejstarších lidí, kteří seskočili v rámci bojové mise. Po různých peripetiích, nedůvěry ze strany AK a pokusů o atentát na jeho osobu, vrací se zpět do Londýna. Po válce emigroval na Západ, angažoval se v evropských strukturách.

4. další dva pasažéři - členové odboje, politici

Při odletu dochází k potížím, kola se zabořila a hodinu trvalo, než se konečně podařilo letoun vyprostit. Vše bylo velmi riskantní i z toho důvodu, že jen 800m od přistávací plochy byla ubytována německá posádka.

26. 7. 44 za svítání přistává Dakota úspěšně v Brindisi.

A ještě jeden nečekaný úlovek se dostává Britům do rukou. V červnu 1944 omylem jedna V2, vypuštěná z Peenemünde v rámci korekce některých technických závad, přistála ve Švédsku. V červenci je už v Anglii a spolu s V2 z Polska mají Britové jasné důkazy o velikosti rakety a účinnosti trhaviny a začínají mít jasnější představu o použitém pohonu.

Polskou Bliznu v červenci 1944 obsazují partyzáni AK, spojují se s výzvědnými ruskými oddíly. V souvislosti se zastavením fronty tu pak obranné boje probíhají až do října 1944.

Sarnak a Blizna Sarnak a Blizna Sarnak a Blizna
Britští a sovětští experti u Sarnaku a v Blizně

Churchill vyjedná u Stalina návštěvu britské mise v Blizně v září. Britští experti potvrzují alkohol a kyslík jako palivo pro německé rakety. Obrázek je ucelený.

V tu dobu už ale první V2 zasahuje Londýn

Použití V1

Ale ještě je tu V1, bezpilotní kluzáková střela, jejíž vývoj je ukončen dříve než raketa V2.

V noci z 12. na 13. 6. 1944 dopadly na Londýn první střely V1. Bylo 6 dní po invazi a Hitler mohl konečně ohlásit svoji neodvratitelnou odvetu. Ale nevyhlásil. První start V1 byl totiž v podstatě fiaskem.

Odpal z 253 ramp se zdařil pouze 10 střelám V1, 3 se hned zřítily, 1 nevybuchla a na Londýn proto dopadly jen 4 střely.

15. 6. 1944 o půlnoci začíná nový útok a ten je úspěšnější. Do poledne 16. 6. dopadá na Londýn 244 střel, byť se jich 45 zřítilo po startu. Do 18. 6. to už bylo na 500 střel V1.

Britové brzy zjistili, že sice dochází ke ztrátám na budovách i lidských životech, ale efekt není zdaleka tak ohromující, jak někteří předpovídali. Byl utvořen výbor „Crossbow“, složený ze zástupců všech složek ozbrojených sil a vedený Duncanrm Sandysem. Ten brzy dokázal zorganizovat účinné obrané prvky, mezi které v prvé řadě patřila balónová bariéra a součinnost protiletadlového dělostřelectva s RAF, konkrétně stíhači. 

Stíny nad Anglií Stíny nad Anglií

Muselo se dokonce zcela přeorganizovat postavení protiletadlových baterií směrem k pobřeží, ale všechno se úspěšně zvládlo. Postupně se daří zneškodnit až 75% střel. Pak se pomocí radaru daří zjišťovat dráhy střel a procento úspěšnosti se zvyšuje. MI-5 podsouvá německé straně klamavé informace o škodách a zaměření střel pak je orientováno na méně významné cíle.

Je třeba i zmínit úsilí, které vynakládalo bombardovací letectvo, a které se zaměřovalo na ničení jak odpalovacích míst, tak i skladů V1 ve Francii – Eperlecques (bunkr Watten), Wizernes a také Mimoyecques, kde se budovalo hromné podzemní postavení pro užití V3.

Tady mělo být 25 ohromných hlavní dlouhých 128m namířených na Londýn. Náletem ze 6. 7. 1944 bylo toto postavení i díky použití pum „Tallboy“ zásadně poškozeno a výstavba i použití V3 bylo prakticky zastaveno. Tallboye byly úspěšné i při útoku na hlavní sklady bezpilotních střel v podzemních jeskyních u Paříže v St-Leu-d´Esserent, kde bylo zničeno na 300 střel, a prostor skladu se stal nepoužitelný. Těchto náletů se často zúčastňovala i 617. bombardovací peruť „The Dambusters“ (proslavená zničením přehrad na řece Ruhr nebo zničením bitevní lodi Tirpitz)

torzo vysokotlaké pupmy V3

V1 byla Němci ještě postupně zdokonalena na odpalování z letadel, těchto odpalů bylo celkem 576, z toho 321 kusů bylo sestřeleno.

V1 na odpalovací rampě Do 22. 7. 1944 bylo realizováno 5000 startů V1, koncem srpna ale už musí Němci stanoviště ve Francii opustit.
Od 16. 12. 1944 jsou ostřelovány raketovými střelami Antverpy, které byly velmi poškozeny. Celkem na ně dopadlo 2448 střel.
29. 3. 1945 byl v Datchworthu proveden poslední dopal V1 za 2. světové války.

V1 byla Němci ještě postupně zdokonalena na odpalování z letadel, těchto odpalů bylo celkem 576, z toho 321 kusů bylo sestřeleno.

Do 22. 7. 1944 bylo realizováno 5000 startů V1, koncem srpna ale už musí Němci stanoviště ve Francii opustit.

Od 16. 12. 1944 jsou ostřelovány raketovými střelami Antverpy, které byly velmi poškozeny. Celkem na ně dopadlo 2448 střel.

29. 3. 1945 byl v Datchworthu proveden poslední dopal V1 za 2. světové války.

Celkem odstartovalo na Anglii 7488ks střel V1. 3957 jich bylo zneškodněno (1847 stíhači, 1878 protiletadlové dělostřelectvo, 232 balónová přehrada) což činilo 52,8% odstartovaných střel. Některé zdroje uvádějí, že bylo celkem vypuštěno přes 10000 V1, ale jen 2419 dosáhlo cíle.

Tyto střely usmrtily 6214 osob (92% v Londýně), 18 037 osob bylo zraněno. Zničeno bylo 23 000 domů a 100 000 poškozeno.

V2 na scéně

Vraťme se na úvod našeho pojednání.

8. 9. 1944 na čtvrť Chiswick dopadá první V2. Proletěla vzdálenost 320km z nizozemského Den Haagu.

Premiéře ale předcházel podobný nezdar jako v případě V1. První start V2 proběhl totiž už 6. září v 10.30, ale start se nepovedl. Následoval druhý pokus s týmž nezdařilým výsledkem. Pak se už ale rozjíždí série úspěšných odpalů.

Do 20. 11. 1944 dopadlo na Londýn cca 210 V2 s výsledkem 456 zabitých. 25. 11. zabíjí V2 160 osob v Deptfordu. Rakety V2 útočily nejen na Londýn, ale dopadaly i kolem Norwiche a Ipswiche, zasahovaly cíle ve Francii, Belgii i v jižním Nizozemí.

A i když použití V2 také nepotvrdilo předpokládané katastrofické scénáře, představovaly přesto poměrně vážnou hrozbu. Jedinou jakousi obranou byl radar. 48% raket dokázal zachytit, pak šlo spočítat dráhu letu a podle toho umístění odpalovacího zařízení i místo dopadu, takže mohlo být provedeno bombardování míst startu a využilo se systému varování pro ohrožená místa. To bylo vše, jinak nebylo proti raketám V2 obrany.

Největším omezujícím limitem pro odpalování V2 se tak stal spojenecký postup západní Evropou, který zatlačil Němce na samou mez operačního doletu raket a samozřejmě bombardování odpalovacích zařízení. Tak byl rozsah z plánovaného měsíčního vypuštění cca 900 raket za měsíc omezen na cca 450 raket, který se na jaře ještě snížil a poslední V2 dopadla 27. 3. 1945 na čtvrť Orpington v Londýně.

Celkem bylo odpáleno 2500 raket, z toho 517 na Londýn, 1265 na Antverpy, 537 na jiná místa v Anglii, 61 nedoletělo, zbytek se zřítil při startu. Zabito bylo 2724 osob zabito, 6467 zraněno.

A pro dokreslení ještě jeden údaj: cena odpálení V2 – 1200 liber, V1 - 125 liber.

Závěr

Němci opouštějí Peenemünde v průběhu ledna a února 1945, Von Braun při evakuaci zajišťuje pro svůj tým (cca 5000 osob) na stovky nákladních aut a dokonce 2 vlaky. Vše s jediným cíle. Uniknout přicházejícím Rusům a dostat se do podzemní továrny v Harzu.

Rusové přicházejí do Peenemünde 5. 5. 1945 (2. běloruská armáda). Co šlo, bylo demontováno a odvezeno do Ruska, včetně techniků a specialistů, převážně druhé kategorie.

Von Braun si v průběhu přesunu zlomil při autonehodě ruku i rameno, přesto se mu daří ukrýt v Harzu dokumentaci o vývoji a výrobě raket. Pak odjíždí i s týmem nejbližších spolupracovníků do Bavorských Alp. Díky Walteru Dornbergerovi se dostává mimo dosah podezíravé SS a 2. 5. 1945 se vzdává Američanům a s ním i na 500 dalších specialistů. Dornberger je předán Britům a odsedí si nějaký čas ve vězení, neboť jej Britové činí spoluzodpovědným za smrt civilistů, které zabily raketové zbraně. Později se i on dostává do USA, kde pracoval pro letectvo na programu řízených střel.

Werner von Braun

Dory se zmocnili Američané, zajistili pro sebe, co bylo potřeba a po 3 měsících ji předali Rusům, neboť se nacházela v jejich zóně.

Ostatní vědci i s Wernerem von Braunem odcházejí do USA, je to 492 německých vědců a techniků, jádro tvoří právě von Braun a 126 členů jeho personálu z Peenemünde.

Werner von Braun se v roce 1947 oženil.

V roce 1969 dostal on i jeho tým člověka na Měsíc.

V roce 1977 zemřel na rakovinu.

Dnešní Pennemünde

Na závěr seriálu přinášíme pohledy na dnešní areál, který je přístupný veřejnosti. Jde o budovu bývalé elektrárny, která se vedle tehdejší vrátnice a leteckého krytu (dnes vstup do areálu) zachovala v původní podobě, ve které je dnes umístěno muzeum. Sbírky zde umístěné přibližují poměrně plasticky tehdejší dění, jsou tu originální komponenty raket i letounových střel, dostatek dokumentů i filmových projekcí, modely odpalovacích zařízení i prostoru raketového polygonu. Venku si pak můžeme prohlédnout dokonalé makety V1 i V2, včetně rampy pro odpal V1. Dobře označené jsou i další zajímavosti - původní spojovací kanalizace, kolejiště, dobové železniční vagony.                              Peenemünde mapa
Peenemünde - plánek dnešní oblasti s možností prohlídky

Návštěvníci mohou také absolvovat prohlídku po palubě sovětského raketové člunu Trantul a hlavně pro suchozemce zajímavý exkurz do útrob sovětské ponorky třídy Julitet z padesátých let.

viz http://www.peenemuende.de/ - oficiální stránky dnešního památníku v Peenemünde

Několik dokumentujících snímků z dnešního Peneemünde nabízíme zde:

Peenemünde Peenemünde Peenemünde Peenemünde
památník - Karlshagen makety V1 a V2 původní elektrárna, dnes muzem ponorka třídy Juliet

rozšiřující kolekce fotografií z Karlshagenu, Peenemünde a prohlídky raketového člunu Tarantul a ponorky třídy Juliet pak na našem externím úložišti

 

Související stránky na našem webu:

technická data o V1, V2 a V3

operace Backfire - V2 v rukou Britů a a Američanů a poválečné zkoušky v oblasti Cuxhavenu


zpracoval: Ivo Filáček    foto: Internet, Background                      uveřejněno 10. března 2014 

úvod 1. část   2. část 3. část 4. část